Manifest úspěchu Kalàscima vychází z elektro-rockového a moderního vkladu do tradice pizzica - posledního tranzovního tance v Evropě. To je rovina, v níž jsou Salentští věrohodní také díky odklonu od mystiky, mytologie a nostalgie po venkovské minulosti.
“Dnes, víc než kdy jindy, potřebujeme tradiční hudbě ze Salenta umožnit potkat se s děním venku a spojit se vším, co by jí mohlo vdechnout nový moderní život. Naše nové album proto vedle tranzovního vytržení nabízí i kontakt s psychedelií,” vysvětlil zpěvák a perkusista Riccardo Lagana strategii alba Psychedelic Trance Tarantela, na kterém se podílel skladatel a klavírista Ludovico Einaudi. Na skupině ocenil to, co má sám rád: narušení pravidel. Kalàscima totiž absorbovala do pizzica Balkán, irské tance, klezmer, elektroniku, rockovou teatrálnost a psychedelicky znějící zpěv přes vocoder.
Číst víceV Salentu kdysi kousnutí pavoukem tarantule léčili rituálním tarantismem, jehož základ tvoří tranzovní tanec pizzica. Ačkoli je prokázáno, že jed pavouka člověku smrtelně neublíží, uštknutí chudým negramotným rolnickým ženám symbolizovalo těžké deprese, manické psychické stavy úzkosti, neklid a sexuální frustrace. Divoká maniakální pizzica rozbušená velkými tamburínami ženy uváděla do léčivého tranzu, vrcholící katarzním zhroucením.
Tanečně nedává Kalàscima opravdu možnost k vydechnutí. Čím se od současných salentských kapel ale nejvíc liší? Inovací rytmické sekce: k tradičním rámovým bubnům a tamburínám přidala Kalàscima irský bodhrán, arabský daf, darbouku a velký basový buben. Chlapi odloží tahací harmoniku, irské dudy, flétny, kytary a loutny, každý popadne nějaký z perkusí a začne rytmické peklo na zemi, smyslné odevzdání se hudbě, explodující vášnivými hlasy. Bohužel s vedlejším účinkem: návykovostí.