Proč nesmějí íránské ženy ve 21. století zpívat

Meltingpot 17.02.2021

Právě vyšel druhý díl podcastu Music Alarm Jiřího Moravčíka přibližující příběh současné íránské hudby, ve které mají ženy nadále přísně zapovězeno sólově zpívat a v němž se musíme vrátit daleko do minulosti, abychom pochopili jeho absurditu.

Odkaz na podcast Music Alarm najdete zde.

Když loni na podzim vydala izraelská zpěvačka Liraz výborné albu Zan, věnovala ho íránským ženám a dobře věděla proč. Persky nazpívané album navíc s íránskými zpěváky a hudebníky natočila tajně, přes aplikaci Telegram a za přísných konspiračních podmínek, protože kdyby íránská tajná policie zjistila jména hudebníků, čekalo by je vězení. Stále totiž platí íránský zákaz kontaktů s Izraelci. Výzvu podílet se na natáčení zpočátku vyslyšelo mnoho íránských muzikantů, ale i přes ujištění, že na albu nebudou zveřejněna jejich pravá jména, jich hodně z projektu vystoupilo a požádalo Liraz, aby je už nikdy nekontaktovala. Děsili se následků, které vystihuje email od jedné bubenice: „Promiň Liraz, beru vše nazpět. Mám strach. Vědí, kde bydlím a do které školy chodí moje děti.“ 

Liraz, kterou můžete také vidět v roli agentky Mossadu v izraelském špionážním seriálu Teherán, se k podpoře íránských žen neodhodlala bezdůvodně. Celá věc má totiž háček. I kdyby íránské úřady natáčení alba nakrásně akceptovaly, stejně by v původní podobě v Íránu vyjít nemohlo. Nikdy a za žádných okolností. Na albu Zan se totiž v několika skladbách podílely zpěvačky, což je podle přísných islámských zákonů v Íránu zakázáno. A na samé hranici se ocitly také íránské hudebnice, doprovázející Liraz ve skupině, jejímiž členy jsou i muži. I to se v Íránu posuzuje velmi individuálně a ponejvíc je to rovněž zakázané.

Potvrzuje to i případ z nedávné doby. Íránský skladatel Mehdi Rajabian se v rozhovoru pro radio BBC pouze zmínil, že jeho dalšího projektu se zúčastní ženy. Když ke všemu zveřejnil krátké video s tanečnicí, než stačil říct švec, byl zatčený. Byl propuštěn na kauci a dodnes čeká na soud, který ho znovu může poslat do vězení nebo mu navždy zakázat hudební kariéru. Mimochodem, v minulosti ve vězení za podobný zločin strávil přes dva roky. Podle íránského trestního zákoníku není tanec nezákonný, záleží ovšem na úřadech, jak celou věc posoudí a v případě Rajabina okamžitě rozhodly, že ladné pohyby klasické ženské tanečnice Helie Bandeh odporují morálce. Na mezinárodně proslulou umělkyni nyní už policie nemohla. Předloni, když ji zatkla a zkonfiskovala veškerý majetek, se jí podařilo zaplatit kauci a tajně opustit zemi. Tanec v Rajabianově skladbě Válka a mír byl její prvním zahraničním dílem. „Poprvé v životě se cítím naprosto svobodná, ale ta svoboda je těžce vykoupená. Domů se už nemohu nikdy vrátit,“ popsala svou situaci Helia. 

V podobné situaci jako tanečnice Helia Bandeh je i zpěvák Arya Aramnejad. Už mnoho let žije v exilu. Do Švédska utekl ze strachu o život po spáchání dalšího těžkého zločinu. V roce 2009 nazpíval píseň Ali Barkhiz, ve které kritizoval íránský islámský režim. Okamžitě putoval do vězení, kde ho mučili, sexuálně ponižovali a nutili chodit bosého v krvi spoluvězně infikovaného AIDS, který spáchal sebevraždu. 

Arya Aramnejad nedávno vydal nové album Touch of Freedom, přetékající smutnými popovými baladami, zazpívanými bolestivým tenorem v pokusu vyznat se z pocitů, které se nedají vyjádřit slovy. V několika skladbách vzdává poctu íránské právničce a bojovnici za lidská práva Nasrin Sotoudeh, kterou režim po obřích mezinárodních protestech a z obavy o její zdraví (držela ve vězení šest týdnů hladovku) předčasně propustil loni v listopadu z vězení. Tam měla strávit třicet osm let a před nástupem obdržela 148 ran bičem. V prosinci ji ale režim nařídil se znovu do vězení i přes podlomené zdraví vrátit, přestože proti tomu protestují světoví státníci, OSN, Amnesty International a další organizace.

Sedmapadesátiletá renomovaná právnička nesedí poprvé. Za obhajování odpůrců režimu, hudebníků, umělců a žen odmítajících nosit hidžáb seděla už šest let, a to na základě obvinění ze spiknutí za účelem poškození bezpečnosti státu a urážky ajatolláha Chomejniho. Její propuštění kdysi požadoval také prezident Václav Havel a v roce 2012 Nasrin Sotoudeh v nepřítomnosti obdržela nejprestižnější cenu Evropského parlamentu za lidská práva neboli Sacharovovu cena za svobodu myšlení. Arya Aramnejad nesmírně odvážné ženě věnoval na albu Touch of Freedom ukolébavku, kterou může z vězení zpívat svým dětem, a ve které jim vysvětluje důvody svého boje za svobodu.

Pokud se v Íránu rozhodnete stát zpěvákem či hudebníkem, musíte být připraveni za to nést důsledky. Konkrétně? Při porušení islámských zákonů vás čeká vězení, bičování, veřejné pokání, tvrdá cenzura, zákaz činnosti nebo dokonce k smrti odsuzující fatwa. Bavíme se přitom o Íránu roku 2021, kde sice formálně vládne prezident a vláda, veškerou moc ve skutečnosti ale drží v rukách duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí a jemu podobní náboženští fanatici zamrzlí ve středověku.

Osmdesátimilionový Írán s převážně mladou populací není žádná zaostalá země, ale moderní stát, vysílající rakety do vesmíru. Dopadají na něj sice tvrdé americké sankce, přesto tu má snad každý na střeše satelitní anténu a k dispozici připojení k internetu. To mládeži s vysokým procentem vysokoškoláků umožňuje kontakt s vnějším světem, viditelný v názorech, módě, kultuře a životním stylu. O autokratickém režimu si mládež myslí své. Z všemocné tajné policie dbající na dodržování radikálních islámských zákonů má však s ohledem na přísné tresty oprávněný respekt. Mladým Íráncům tak nezbývá, než se uchylovat do paralelního světa internetu. Tak jako jinde ve světě pořádají mejdany, tančí, holdují drogám, poslouchají západní hudbu a stahují si filmové hity, ovšem doma, za zavřenými dveřmi nebo na utajovaných akcích a koncertech. „Mohou zakazovat, co chtějí, a mládeži kázat bludy, ta si na internetu cestu k informacím ale vždycky najde a všechno důležité se dnes odehrává na sítí. S internetovou revolucí duchovní nepočítali a už dávno ztratili možnost ji ovlivnit,“ napsal anglický novinář Robert Tait. 

O to víc se musí teokratický režim snažit potírat západní ďábelskou hudbu, probouzející v lidech podle islámského práva šaríja nepřípustný chtíč. Oči má všude, takže zařádíte-li si doma na videoklip Pharella Williamse, jako třeba tři slečny bez hidžábů, chlubící se tancem na Instagramu, dočkáte se bičování a nutnosti omluvit se v televizi. 

Popové skupině Hamida Askariho zase stačilo pouhé dvanáctisekundové video, aby nadobro skončila - někdo z publika totiž na internetu zveřejnil sólově zpívající kytaristku. Ali Ghamsarimu koncert vládní cenzoři ze stejného důvodu utnuli už po osmnácti vteřinách a protože neposlechl a se zpěvačkou pokračovali dál, má po kariéře. 

Samotný tanec není definovaný jako trestný čin, výklad zákona ale záleží na duchovních a policii, která ho může kdykoliv označit za nedůstojný, tudíž vlastně zakázaný. Tančí se proto na soukromých večírcích, kdy ovšem riskujete až sto ran bičem. Velmi výstižně mládežnické mejdany se zakázanou západní hudbou, alkoholem a vším co k mládeži patří, popisuje seriál Teherán. Vidíme v něm ale, že tajná policie opravdu nikdy nespí. A v reálu si pak pamatujeme, že za nedávný tanec studentů na skladbu Gentleman exilového íránského rappera Sasy Mankana ředitelé škol přišli okamžitě o práci.

Do roku 1979 Íránu vládl šáh Rezá Pahlaví. Sice prozápadní, vedoucí zemi sekulárním směrem a umožňující ženám volit a nosit minisukně, přesto žádný lidumil, ale klasický tyran s pořádným sklonem ke kultu osobnosti. Než šáha smetla revoluce, patřil Írán k hudebním velmocem a ikonické popové zpěvačky Mahasti, Ramesh nebo Googoosh milovali posluchači celého Blízkého východu. Moderní hudba vycházela z anglo-amerických modelů, pořádaly se obří koncerty a Teherán doslova klokotal nočním životem.

Přestože se na revoluci podílely všechny politické a náboženské proudy v zemi, z dnešního oficiálního názvu Íránská islámská revoluce je zřejmé, který z nich nakonec převzal moc. Už z prvních kázání ajatolláha Chomejního navíc vyplynulo, že s dosavadní modernizací a kulturní svobodou je konec. Teokratická země se od té doby řídí islámským právem šaríja a výklady duchovních. 

Ačkoliv Korán hudbu výslovně nezakazuje a žádné z Mohamedových hadith, což jsou jeho vybrané výroky, neobsahují doporučení zavrhnout ji, fundamentalističtí vykladači islámu dokázali mnoho nejasných narážek proměnit v přesvědčení o škodlivosti hudby. Podle nich jde o marnivé aktivity v lidském chování, schopné odvézt věřící od víry. Symbolem nových íránských pořádků se stal okamžitý zákaz veškeré světské hudby, tedy včetně ve světě obdivované klasické perské hudby. „Hudba je jako droga, kdokoliv na ní získá návyk, nemůže se věnovat svému duchovnímu zdokonalování. Vede lidi k oddávání se neřesti, a proto ji musíme zcela odstranit,“ prohlásil tehdy nejvyšší vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní, ještě před svou smrtí v roce 1989 tvrdící, že „hudba se neslučuje s hodnotami islámské republiky a neměla by se jí věnovat pozornost“. 

Zákaz klasické hudby sice brzy přestal platit a ta znovu nabyla na obrovském významu, na jakoukoliv popmusic, natož západní, se nicméně zákaz vztahoval až do roku 1997. A k nejtrvalejším tabu islámské republiky patří dodnes ženský sólový zpěv, považovaný – podobně jako veřejný tanec - pro podněcování k lascivní rozkoši za nezákonný. Ženy mohou zpívat pouze pro ženské publikum nebo ve sborech. Není jim sice odepřena účast ve skupinách, kde jsou muži, možnost že by se postavily před mikrofon a spustily, byť jen na sekundu samy, neexistuje.                                                                                                                                                                                                                 
Ženy mohou být členkami mužských skupin jenom v případě, že sólově nezpívají, nehrají na žádný nástroj, mají na sobě předepsané oblečení, hlavně šátek a samozřejmě nikdo nesmí zapochybovat o jejich islámském postoji," popsala mě kdysi interpretaci islámského práva v hudbě rocková zpěvačka Maral Afsharian ze skupiny Plastic Wave. A když jsem se jí zeptal na íránský rockový underground, řekla mi: „Je to u nás hodně těžké, takže by se ti mohlo zdát, že přeháním. V Íránu existuje tolik omezení, že si to dokáže jen málokdo představit. Týká se to textů, používání nástrojů a jinde něco tak běžného jako koncertování na veřejnosti pro nás představuje nesplnitelný sen. Věř mi, hudebníci z íránského undergroundu patří k velmi odvážným lidem. Riskují naprosto všechno.“ 

Když v roce 2009 propukla tzv. Zelená revoluce, což byly obrovské protesty po zmanipulovaných prezidentských volbách, které znovu vyhrál nenáviděný zastánce islámských tradic Mahmúd Ahmadínežád, povolil pinkfloydovský Roger Waters íránské skupině Blurred Vision převzít svou slavnou skladbu, která však dostala nový název Hey Ayatollah, Leave Those Kids Alone!.

S prezidentem Ahmadínežádem tažení proti dekadentní hudbě obzvlášť přiostřilo. Vydal dekret o okamžitém zákazu západní hudby v televizi a rádiu, což dodnes vede k nemožnosti ukazovat hudebníky v televizi s nástroji. Ano, slyšíte dobře, v íránské televizi nikdy neuvidíte hudebníky s nástroji, protože to je podle duchovních v rozporu s náboženstvím. A když nedávno jedna televizní stanice omylem zabrala kamerou hudebníky, Íránci se nestačili divit a ředitel letěl na minutu z práce.

Těžkou situaci v Íránu sleduje také Mahsa Vahdat, která sama i se sestrou Maržan patří k mezinárodně respektovaným zpěvačkám perské tradiční hudby. Zatímco Marjan dala přednost bezpečnému životu v zahraničí, Mahsa zůstává v Teheránu, kde vyučuje na soukromé hudební škole, snaží se vystupovat po bytech a být vzorem ostatním ženám. Patří mezi aktivistky dánské organizace Freemuse dokumentující cenzorské a jiné bezpráví páchané na hudebnících celého světa. Za svou odvahu, s jakou se staví proti k islámské kulturní politice, v roce 2010 obdržela Freemuse Award.

Pokud někomu zakážete zpívat, je to jako nesmět se smát a plakat. Nebo jako byste řekli slunci a měsíci, aby nesvítily. V mém každodenním životě se musím řídit pravidly, kterým sama nevěřím. Například když vyjdu z domu, zakryju si vlasy šátkem. Musím, jinak bych byla zatčena. V hudbě chci být ale zcela svobodná a nezávislá. Je to pro mne tak důležité, že mě v tom nemůže zabránit žádná moc. Režim chápe sílu hudby a její vliv na společnost, takže se zvýšeným strachem zvyšuje svůj tlak," říká Mahsa Vahdat a protože se od přímé kritiky režimu politiky drží dál, ten ji zatím pouští za hranice koncertovat a natáčet alba. Byť s muži, jako třeba v případě alba Placeless, které se sestrou v roce 2019 natočily ve Finsku s americkým Kronos Quartetem. 

Íránské ženy představují skoro polovinu populace, a přesto nemají právo veřejně zpívat ani tančit,“ tvrdí novinářka Kejvah Tahery. I když zákaz moderní hudby a ženského zpěvu není v íránských zákonech zakotven, vše se nekompromisně řídí příkazy duchovních vůdců, tvrdě vyžadujících, aby hudba odpovídala islámským hodnotám. Veškeré hudební a kulturní dění podléhá schválení ministerstva kultury a islámského vedení. Každý koncert, každé album, každou uměleckou snahu musí předem schválit cenzoři a úřednici. „Žijeme v zemi, jehož hudební scénu tvoří z velké většiny nezákonně pořízené ilegální produkty a organizování koncertů je komplikovanější než vypuštění raketoplánu do vesmíru. Bereme to ale jako realitu, které všemožnými způsoby čelíme,“ tvrdí íránští hudebníci. 

Hudební průmysl v zemi prosperuje a popmusic je tu velmi populární, nicméně poslouchat byste ji asi moc nechtěli. Nesmí obsahovat žádné narážky na režim a islám a neměla by znít ani příliš moderně. A pokud se chcete něco dozvědět o opravdové moderní íránské hudbě, zahrnující hip hop, rock, elektroniku a metal, musíte sestoupit do undergroundu a do internetového virtuálního prostoru. Ani to ale není bezpečné, protože tajná policie slídí i tady a mnoho hudebníků se dostalo do vězení jen kvůli tomu, že veřejně umístili nahrávky na internet, čímž se dopustili spolupráce s nepřátelskými a kontrarevolučními silami. Prezident Hasan Rúhání sice ve svém volebním manifestu z roku 2013 slíbil omezit kulturní cenzuru v Íránu a uvolnit přísné zákazy pro ženy, nicméně skutek utek. Nejvyšší duchovní vůdce dál trvá na tom, že ženy do hudby nepatří a pro mužské pokolení představují nebezpečné zlo, protože ženská hudba je podle vůdce vlastně druhem prostituce. 

Íránské ženy to ale nevzdávají. Pořádají tajné bytové koncerty, taneční workshopy a na veřejnosti jdou na samou krajnici možností. Zpívají třeba ve sboru, ale ten najednou jakoby utichne a slyšet je pouze jedna sólová žena. Pokud ale chtějí zpívat opravdu svobodně a vydávat alba, musí vyjet za hranice rodné země, do které se většina bohužel třeba už nikdy nepodívá. Jako třeba jednasedmdesátiletá zpěvačka Googoosh, největší íránská popová ikona všech dob, milovaná ženami po celém Středním východě a světovou íránskou diasporou. Islámský režim ji po roce 1979 donutil distancovat se od „satanské západní hudby“ a zříct se všech veřejných aktivit. Nemohla žít bez Íránu, takže se podvolila a následujících jednadvacet let strávila v soukromí. V roce 2000 režim Googoosh umožnil vycestovat do Kanady, kde na doporučení přátel raději zůstala a žije dodnes. Žije pro své aktivity bez možnosti návratu. Před budovou OSN v New Yorku třeba demonstrovala za propuštění íránských politických vězňů a písní Behesht, doprovázenou jímavým videoklipem se na svátek Valentýna v roce 2014 Googoosh ohradila vůči homofobii v Íránu a vahou své popularity podpořila tamní LGBT komunitu, čelící na základě islámských zákonů třeba i hrozbě trestu smrti.