Bob Dylan, jak ho možná neznáte

Meltingpot 02.06.2021

Nový díl podcastu Music Alarm Jiřího Moravčíka můžete poslouchat na všech podcastových platformách nebo si jeho psanou formu vychutnat zde.

Podcast Music Alarm Jiřího Moravčíka (hudebního publicisty a dramaturga Colours of Ostrava a Czech Music Crossroads) poslouchejte zde.

24. května oslavila osmdesáté narozeniny ikona světového písničkářství, držitel Nobelovy ceny za literaturu a vpravdě zástupce Boha na zemi přes nesmrtelné písně, jejíž poezie se tesá do kamene. Bob Dylan. Na této planetě se pravděpodobně nenajde člověk, který by o něm minimálně jednou neslyšel, takže nemá cenu zabíhat do podrobností, propírat jeho životopis a zdůrazňovat, jak nesmírným způsobem ovlivnil moderní hudební dějiny. O to se, už s ohledem na tak významné výročí stále činného umělce, snaží v uplynulých týdnech dylanologové, publicisté, historici a jeho fanoušci po celém světě.

 

A vřele mohu třeba doporučit páté číslo kulturního magazínu UNI, které na Dylana nahlíží ze všech možných úhlů. Je vypraveno krásnou obálkou výtvarníka Michala Cihláře, sice znázorňující Dylanovo dekorování presidentem Barackem Obamou z roku 2012, nicméně do středu Medaile svobody, považované za nejvyšší možné americké občanské vyznamenání, umístil výtvarník číslovku osmdesát.

 

Přiznám se, že nejsem hluboce zasvěceným znalcem Dylanovy rozsáhlé tvorby, na druhou stranu si nedokážu představit, že bych jeho písně neznal a neuvědomoval si, jak se mě některé dotkly a jak silně předurčily moji dráhu hudebního publicisty. Marná sláva, před Dylanem se vlastně nedá utéct, a když obrátíme pozornost ke coverům Dylanových písní, můžeme se s čistým svědomím bavit o jedné z nejvíc tvůrčích hudebních disciplín, týkající se navíc umělců napříč generacemi a snad všech žánrů. A to od chvíle, kdy Dylan v 60. letech vydal svá první alba. A protože i covery se teď probírají ze všech stran, vzpomněl jsem si na několik méně známých, které jen dokládají fascinaci umělcem, u kterého se řazením do škatulky „písničkář se vším všudy“ dopouštíme velkého zjednodušení. Dylan se stal také svého druhu ideálem pro to, jak 

pomocí jeho písní vyjádřit to, co v sobě cítíte, ale vlastními slovy to říct nedokážete a než byste si s tím lámali hlavu, použijete dylanovky, přičemž vás nikdo neobviňuje z lenosti nebo nedostatku uměleckých ambicí. Naopak, hodnotí se ale způsob, jakým se do Dylana vcítíte a promlouváte skrze něho, aniž byste jeho písně lacině využili. Převzetí Dylana totiž zůstává tutovkou, ale také nejprůzračnějším příkladem toho, jak dát najevo, že mu vlastně nerozumíte.

Britská folkrocková písničkářka Thea Gilmore do takového ranku nepatří. Když v roce 2002 pro sampler magazínu Uncut nahrála svou verzi dylanovky I dreamed I saw St. Augustine, získala nejen velké uznání, teprve třiadvacetileté dívce tehdy přišel osobně poblahopřát také Bruce Springsteen.  

Album John Wesley Harding vydal Bob Dylan v roce 1967 a provází ho pověst první rockové biblické desky strašlivým způsobem pojednávající o ďáblu. Stojí hodně na akustické kytaře, a přestože to tehdy ještě nikdo netušil, předznamenalo pozdější éru americany. „Má cenu se pokoušet o reinterpretaci legendárního, čtyřicet let starého alba? Pravděpodobně ne, ale já byla vždycky blázen,“ vysvětlila Thea Gilmore v roce 2011, tedy v roce oslav Dylanových sedmdesátin, důvod, proč se rozhodla kompletně celé album přehrát po svém, aniž by na něm změnila jediné slovo. Za to, jak se úctyhodným způsobem vtělila do role Johna Wesley Hardinga, se dočkala názoru, že kdyby ty písně nemohl Dylan z jakéhokoliv důvodu zpívat, nepochybně by je svěřil Thee.  

Mezi anglickými písničkářkami platí Thea Gilmore za jasného hitmakera a spisovatel Neil Gaiman o ní mluví jako o nejchytřejším a nejostřejším britském písničkáři po Elvisu Costello. Blížencem tradice Thea moc není, v její tvorbě se nicméně ty nejlepší okamžiky britského folkrocku zrcadlí jako ve studni. Tvrdošíjně odmítá návrhy velkých vydavatelství a svá alba natáčí pro svůj malý label a snad i z toho důvodu dosud nepronikla na širokou veřejnost tak, jak by si zasloužila. Což je škoda, protože snad všechna její alba patří mezi to nejlepší, co v Británii ve folkrockovém písničkářství můžete slyšet. Proč jsem si na ni také vzpomněl? K jejímu úspěchu s dylanovým albem se totiž váže ještě další příběh. Rodina v roce 1978 tragicky zesnulé legendy anglického folkrocku, zpěvačky Sandy Denny, která se asi nejvíc proslavila v řadách skupiny Fairport Convention, objevila v archívu dosud nezveřejněné, neznámé texty Sandy a protože měla zájem, aby nezůstaly před veřejností utajené, dlouho se rozhlížela po někom, kdo by je zhudebnil. S vědomím, že půjde o nesmírně těžký úkol. Každý kdo Sandy Denny pamatuje, ví, že občas, vlastně skoro jako Dylan, psala velmi osobní, rozervané a bolestné verše s nejednoznačným výkladem. A když rodina slyšela, jak Thea převzala dylanovo album, s jistotou se na ni obrátila. Dopadlo to skvěle, a jak kritici, tak posluchači Theu pochválili i za to, že všechnu úzkost a zranitelnost Sandy Denny nepřevedla na albu Don't Stop Singing do laciného sentimentu, ale naopak svým hudebním pojetím osvítila pochopením pro výpovědi ženy, které nebylo dopřáno, aby ji během života společnost vedle úcty k jejímu umění projevila také účast nad trápením, za které ne vždy mohla sama.

Verše reflektující těžké chvíle Anglií milované zpěvačky, kdy ji pro její alkoholické eskapády odebrali malou dceru, kterou až do konce života nikdy neviděla, převedla Thea například do nádherně dojemné ukolébavky Georgia. 

Album From Another World, které v roce 2014 z dylanových skladeb sestavil francouzský muzikolog a producent Alain Weber, poskytuje cenný důkaz, že Bob Dylan zanechal trvalou stopu také v místech, kde, jak se dříve neuctivě říkalo, žijí jen lvi; nebo divoši, což donedávna znamenalo jedno a totéž. Pokládá také do značné míry provokativní otázky: jsme ochotni připustit, že i Bhútánci nebo australští Aboridžinci si mohou nárokovat potřebu najít se v Dylanových skladbách? Podotkněme, že v rodných jazycích. A kam sahají nepsaná západní pravidla, že s Dylanem odsud posud a dál na východ je už opatrnost na místě? Existuje vlastně nějaký rozdíl mezi freejazzovou divočinou z newyorského Downtownu a kvílením bengálského fakíra s vědomím, že stále posloucháme Dylanovy skladby? 

Webera nikdy netvaroval komerční hudební trh, ani povrchní world music fúze. Na albu From Another World se mohl vydat snadnější, prodejnější cestou, stačilo přece oslovit zavedené hvězdy. Weber se výběrem hudebníků ale vydal odvážnou cestou. Taiwanské Trio Mei Li De Dao, alžírský zpěvák Sayfi Mohamed Tahar nebo Lhama Dukpa z Bhútanu totiž nepatřili zrovna mezi frekventovaná jména; snad jen rumunskou skupinu Taraf de Haidouks nebo romskou dechovku Kocani Orkestar znali i méně informovaní posluchači a možná ještě také kubánského kytaristu Eliades Ochoa z Buena Vista Social Club. Ten se rozhodl po Hendrixovi přehrát slavnou skladbu All Along the Watchtower. 

Weber nechal na albu konfrontovat Dylanovo křesťansko-židovské vnímání světa s jinými vírami, mysticky spjatými se vztahem k přírodě jako stylem života. "Pro mne Dylan představuje spojku mezi Východem a Západem. Způsob, jakým skládá a píše texty, se podobá básníkům z Indie nebo Afriky. Dylan vytváří stejný druh mixu spirituality a každodennosti," řekl Weber v rozhovoru pro magazín Songlines. A proto nechal zpěváka z rádžastánské pouště Thar kvílet v jazyce sindhi Dylanovu slavnou skladbu Jokerman na způsob extatické modlitby. 

Producent Weber nechal tucet Dylanových textů přeložit: do thajštiny, romštiny, barmštiny, taiwanštiny nebo dialektu z Bhútánu. Na míru místním hudebníkům, v rytmu a duchu jejich jazyka. "Vybíral jsem umělce považované ve své kultuře za stejně významné básníky jako Dylan. Někteří ho znali, další o něm neměli nejmenší tušení. Bylo pro ně ale velmi důležité ztotožnit se s významem a obrazností jeho poezie. Poskytl jsem jim tvůrčí a duchovní svobodu, nejedná se tedy o covery, ale transformaci Dylana," vysvětlil Weber, vyzývající zároveň hudebníky, aby se s americkou ikonou identifikovali také prostřednictvím svých tradičních vokálních a hudebních stylů. Mnozí  Dylana citovali, byť jen v ústředních, notoricky známých  melodiích, jiní se vydali cestou své víry a tradic. Zpěváci z aboridžinského národa Yolngu ze všech nejvíc ve skladbě Father of Night. Dylanovo přebásnění židovské motlitby, vztahující se ke stvoření světa, se tak ocitá v synergii s jejich posvátnými mytologickými příběhy Dreaming.  

V čase mé zpovědi, v hodině mé nejhlubší nouze, vidím ruku Páně v každém lístku, jenž se chvěje, v každičkém zrnku písku." zpívá Bob Dylan o touze po sjednocení s Bohem v majestátní skladbě Every Grein of Sand, která se objevila v roce 1981 na jeho albu Shot of Love tématicky se točící okolo Dylanovy křesťanské víry. Salah Aghilimu, íránskému zpěvákovi milostných písní ghazal ze 13. století, přišla Dylanova zpověď povědomá. Slyšel v ní "ztotožnění s Bohem a rozplynutí v něm". Dylanův text ovšem za doprovodu loutny tar doplnil verši perského mystika a básníka Rúmího. Uhrančivější dylanovský cover jste pak nejspíš neslyšeli. 

Z celého alba poznají Dylana lidé možná tak ve čtyřech případech," varoval dopřed producent Alain Weber. V případě autora coveru Mr.Tambourine Man šel ale Weber na jistotu. Se synem ji zpívá Purna Das Baul, reprezentující mystickou hudbu Baulů z Bengálska, zapsanou na kulturní seznam nehmotného dědictví UNESCO, ke které se hlásil také Dylan.

Už jste ho určitě viděli, jen si to možná nepamatujete. Stojí na obálce Dylanova alba John Wesley Harding. Purna Das Baul v jednom rozhovoru vzpomíná, jak k fotografii došlo: hladomor v Bengálsku ho v 60. letech donutil živit se hudbou v indické Kalkatě. Tam na něho narazil Dylanův manažer Albert Grossman, s dalšími Bengálci je pozval koncertovat do Států a následně na návštěvu k Dylanovi do Woodstocku. Oba trubadúři spolu strávili hodně času: hraním i rozpravami nad texty alba John Wesley Harding. Tím všechno neskončilo. Dylan za svým přítelem přijel do Kalkaty v roce 1990 na návštěvu a znovu si připomněli, proč se kdysi sám nazval Americkým Baulem. Což vysvětlil lapidárně: „Protože oba zpíváme o lidech, životě a své době.

Americký producent T Bone Burnett stál v roce 2014 před úplně tou samou výzvou jako Thea Gilmore, s tím, že se mu na stole ocitly bezmála padesát let staré, nikdy předtím nezveřejněné Dylanovy texty spolu s jeho osobním přáním, aby je nechal zhudebnit. No, na rovinu, hodně zapeklitý úkol. Burnett ovšem výzvy, a to i ty největší, nikdy neodmítal, navíc jsou s Dylanem dlouholetí přátelé. Takže sehnal několik  zpívajících muzikantů, zavřel je na dva týdny do studia a rozdal jim původní Dylanem ručně psané texty a prohlásil, že by to pro ně mohlo být zajímavé. A také že ano, ačkoliv nejeden dylanolog zaskřípe zubama, jakouže to hudbu si jejich pastýři dovolili podsunout. V tom totiž spočívá Burnettův fór: ačkoliv texty pocházejí z roku 1967, z Dylanova legendami obestřeného "basement" období, skladby dostaly současný, občas až nedylanovský moderní zvuk a nesou v sobě skladatelský rukopis autorů reagujících na texty. Jinými slovy, Elvis Costello napsal skladbu jako Elvis Costello, jenom měla shodou okolností Dylanův text Married To My Hack.

Natočeno bylo čtyřicet skladeb a na album Lost on the River: The New Basement Tapes jich Burnett vybral dvacet. Okolo ve studiu spontáně vzniklého mixu anglického folku, americany, popu, old-time music, gospelu nebo řezavého rocku vystavěl exkluzivní sound produkci a můžeme se shodnout na tom, že pro album bylo důležité, jak dokázal Burnett stmelit i nestmelitelné a z nesourodosti vygenerovat originální hudební projekt, ze kterého měl radost údajně i sám Dylan. Spousta skladeb strhne a není těžké si tipnout, že po nich sáhnou fanoušci jednotlivých aktérů, mezi které vedle Costella patřili vyhlášení američtí písničkáři a muzikanti. K atraktivitě příběhu přispěla samozřejmě i krátká přítomnost Johnnyho Deppa s kytarou, ale asi nejvíc zazářil Marcus Mumford z tehdy už slavných Mumfords & Sons. 

Jedinou ženu do sestavy - zpěvačku, houslistku a banjistku Rhiannon Giddens - nepřizval Bernett kvůli hlasu dolaďujícímu mužské sbory a nemyslel u ní ani na částečnou genderovou vyváženost, byl z Rhiannon paf už delší dobu a hned na to ji produkoval debutové album Tomorrow Is My Turn. 

O naprosto výjimečné ženě a bývalé člence kapely Carolina Cocholate Drops vám budu vyprávět napříště, protože na ní jen pár vět nestači. Každopádně tehdy se poprvé v životě ocitla úplně mimo svoji ligu, a přesto zní její vklad dodnes nejen přesvědčivě, ale i nezapomenutelně. A to se prosím nacházela v sakra silné konkurenci. Také si moc nevěřila a pral se v ní pocit nepřipravenosti s hrůzou ze selhání. „Marcus odkráčel z místnosti, že musí napsat skladbu. Vrátil se a byl z toho rádiový hit. Říkala jsem si, můj ty Bože, nechápu, jak to za tak krátkou chvíli dokázal. Pak jsem odešla já a myslela na to, že až se vrátím, z projektu mě vykopnou. Určitě se ale jedná o jeden z vrcholů mé kariéry, hodně jsem se naučila a jsem hrdá na to, že jsem do Dylanovy práce zanesla banjo a ženský pohled," řekla tehdy Rhiannon v rozhovoru pro magazín fRoots. A pro New York Times dodala: "Přesto šlo o skvělou příležitost setkat se s vlastními vnitřními démony a dupnout jim na hlavu."

A o tom jsou myslím všechny chvíle, kdy se rozhodnete převzít od Boba Dylana jakoukoliv píseň. Takže: Všechno nejlepší Mistře Bobe a dávejte nám s nimi zabrat ještě spoustu let.