Nevšední skupina čtyř Japonců, jejichž fyzická konstituce a vůbec pódiová prezentace, image, pohyby a ustrojení nechává diváka na pochybách, jakého pohlaví jednotliví členové jsou. A létající kytary na tom příliš nemění… Baskytarista a zpěvák Taigen Kawabe, kytaristé Kohhei Matsuda a Yuki Tsujii, bubeník Monchan Monna, milovníci improvizovaného noiseu, dlouhých hudebních jamů, tradičního japonského umění i multimédií se potkali roku 2006 v Londýně a tam už zůstali. Přes nezřízené hlukové seance se vydali směrem k noise rocku, hard rocku i psychedelii, to, co je ale doprovází stále, je nespoutanost a zdánlivá nahodilost.
První nahrávka vyšla až o tři roky později, a i když šlo pouze o jednoskladbové EP, kritici psali o střetnutí Jimmyho Hendrixe s At the Drive-In a Melt Banana nebo, jak prohlásil Paul Lester, „jako Faust křížení s Fugazi“.
Mohlo by se zdát, že studiová píle Bo Ningen je spíše liknavá, ostatně v diskografii jsou pouze tři dlouhohrající desky, všechny vydané u Stolen Recordings, to poslední v roce 2016. Ovšem japonská scéna nikdy nehleděla jen na ty „oficiální“ releasy a Bo Ningen mají v merchi několik „samopalných“ CDr, několik živáků, taky kolaboraci s Damem Suzukim z legendárních Can nebo s divoženkami Savages, nemluvě o nějakých těch sedmipalcích, dvanáctipalcích a singlech. Studiový materiál je jedna věc, živáky druhá. Těmi jsou schopni dovést i neznalé publikum k nekontrolovanému nadšení, doprovázenému strháváním oděvů, na hranu šílenství.
„Kytary víří vzduchem, z pódia se tříští zvuk činelů a kytarové stěny. Na konci se kapela kutálí po zemi a bourá aparaturu nebo šplhá po nejbližším sloupu. Už pořadatelé dublinského Offset Festivalu je prosili, ať nic nezničí. Jediný způsob, jak zachytit tuhle sílu, bylo živé nahrávání. Těžké doomové riffy střídají až popové refrény a zasněné melodie, ale ve chvíli, kdy by se posluchač rád nechal hypnoticky ukolébat, Bo Ningen opět útočí sonickými výpady. Lze vystopovat návaznost na psychedelickou linii, kterou v Japonsku nastavily kapely jako Marble Sheep nebo Les Rallizes Dénudés, se kterými sdílí krautrockové vlivy, spacerockové nálady, vřískání a zběsilé vazbení kytar a chuť k improvizaci. Při živém vystoupení se z tříminutové skladby může stát dvacetiminutový blok. Do šeptandy kolem čtveřice přispěly i podivné hábity, střihem připomínající dámské šaty, což v kombinaci s přerostlým mikádem často vede k omylu, že se jedná o převážně ženskou kapelu,“ psal zasvěceně magazín Full Moon, jehož redaktoři viděli jejich vystoupení v různých evropských destinacích a jsou věrnými fanoušky skupiny. Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Nepochybně.