A nebojí se originálních a zároveň civilních metafor, odrážejících jedinečnou empatii. „Turecký měsíc svítí na zmoklý chleby/ ve skladu potravin, co se zejtra zkazí/ hladoví lidi vypadají jak vlci,“ zpívá v titulní písni debutového alba Hejno černejch koček, které vyšlo před třemi lety na labelu Divnosti.
Kvietah se po letech vystupování s kytarou a klavírem obklopila kapelou. Tu loni s druhou deskou Díky, včely (Indies Scope) obměnila a nazvala ji The Kvietas, aby z intimních písní udělala energickou show. Co zůstává, jsou existenciální stesky, reflexe současnosti a neotřelá poetika, mystérium všedního dne. „Smrt šlape po podlaze špinavejma nohama,“ zpívá Kvietah a za jejími obavami se zračí generační výpověď, se kterou jí pomohl producent Nikola Šolaja. Tu tiché, tu rozmáchlé indiepopové písně si berou to nejlepší z folku, ale zároveň si říkají o velké podium, stejně jako o většinové frekvence.
