World music není pouze název pro hudební ekosystém

Meltingpot 11.02.2021

První díl podcastu Jiřího Moravčíka Music Alarm z dílny Meltingpotu můžete právě poslouchat na všech podcastových platformách. Pokud ale preferujete čtenou formu, přečtěte si o world music přímo tady.

Přestože od vzniku názvu uplynulo už třiatřicet let, nepřestávám mít pořád pocit, že stále hodně lidí netuší, co si pod pojmem world music má vlastně představit a dost často má o tomto hudebním ekosystému a ze všeho nejvíc hlavně kulturním fenoménu, zkreslené názory. Odkaz na podcast najdete zde.

Co je tedy world music? Zjednodušeně se jedná o tradiční hudbu z celého světa, upravenou a zmodernizovanou nejrůznějšími způsoby v přesvědčení, že jakákoliv tradice se musí spolu s dobou nadále vyvíjet a pokud by zamrzla na místě, skončila by v muzeu. Což nikdo snad nechce. 

To co tradicionalistům a zarytým strážcům autenticity dříve přišlo nemyslitelné, tedy že se lidová hudba propojí s rockem, jazzem nebo elektronikou, je dnes vlastně jediným možným způsobem, jak tradici zachránit pro další generace. Protože to, čemu dnes říkáme hudební revoluce, bude zanedlouho zase tradice. Nebo vzniknou zcela nové styly. Nezapomínejme totiž, že cesta k dnešní podobě flamenca, tanga nebo kolumbijské cumbie vedla po kupeckých stezkách a skrze přístavy, kde se setkávali námořníci z celého světa. Důležitou hudební laboratoř vždycky představovaly města, kam se stahovali vesničané a s nimi jejich kulturní zvyky, které v novém prostředí a v kontaktu s jinými vlivy zmutovaly do zcela nového druhu hudby. Tak jako během otrokářské éry vznikly v Americe jazz, blues nebo gospel, v Brazílii vznikla samba a na Kubě rumba. Následně, po skončení této ostudné doby, se tyto styly dostávají nazpět do Afriky přes rádiové vlny a nahrávky a stojí za vznikem moderní africké hudby.

Dnes jsou světově známé panafrické styly jako konžská rumba, afrobeat z Nigérie, mbalax ze Senegalu nebo ethio-jazz z Etiopie typickým příkladem zcela nových afrických stylů, v nichž se propojily místní tradice s jazzem, blues, rockem a evropskou hudbou. Tedy nespadly z nebe, jak by si někdo myslel, ale jsou výsledkem kulturního opylování, které umožnila moderní doba. Týká se to třeba izraelských sester Haimových, vystupujících pod jménem A-Wa a zpívajících v nových verzích starobylé písně své babičky z Jemenu.

V 60. letech, kdy většina afrických kolonií získala nezávislost, dávali vládci nových států najevo přechod k moderní době skrze tzv. kulturní revoluce. Chtěli se zkrátka světu pochlubit, že ani u nich se čas nezastavil a za výkladní skříň svého snažení zvolili hudbu. Už ale ne výhradně autentickou tradiční hudbu, ale tu moderní, jako symbol historických proměn. Nakoupili západní nástroje, sponzorovali velké orchestry, zakládali nahrávací studia, podporovali rozhlasové stanice a zcela přirozeně tím přispěli k tomu, že se z Afriky zčista jasna stala hudební velmoc. Do anglosaského prostředí tak začaly proudit nahrávky s hudbou, o které neměl dosud nikdo ani tušení a posluchači si s ní doslova nevěděli rady. A když se velké evropské metropole otevřely přistěhovalcům z bývalých kolonií a tedy i jejich hudbě, došlo k neudržitelné situaci. Bylo to navíc v době, kdy došlo k velkému průniku jamajského reggae a Paul Simon vydal album Graceland, na kterém spolupracoval s jihoafrickými hudebníky.

Nastal čas tu masu zcela odlišné hudby nějak zařadit, terminologicky uchopit a v obchodech ji určit přihrádku, která by posluchačům zabránila po nich bezradně bloudit. Senegalského zpěváka Youssou N´Doura nešlo jen tak zařadit mezi pop nebo rock. Tam by ho z důvodů, že jeho jméno nikomu nic neříkalo, každý přehlédl, a přitom už se vědělo, že po celé Africe je za velkou hvězdu. To na Západě musel paradoxně dokázat pravděpodobně nejotravnější písní své kariéry – hitem 7 Seconds, nazpívaným s popovou zpěvačkou Neneh Cherry. 

V roce 1987 se v jedné londýnské hospodě sešlo několik publicistů, organizátorů koncertů a producentů a vytyčili si velmi nesnadný úkol. Tenhle neustále se zvyšující proud neznámé hudby z celého světa, o které britský komik Stewart Lee tehdy prohlásil, že mu přijde jak z jiné planety, bylo nutné nějak pojmenovat. Nikoliv jako žánr, což dost dobře nešlo, ale skrze zastřešující termín, který sice nejednoznačně, přesto tak nějak na první dobrou naznačí, s jako hudbou máte co do činění. Ve snaze co nejvíce zahrnout a co nejméně vynechat, byl zvolen termín world music. S cílem doporučit běžnému posluchači, kde si tu hudbu koupit, kde o ní číst a kam ji chodit naživo poslouchat. Nezapomeňte, že o téhle lokální hudbě neměl na Západě skoro nikdo ani ponětí a informace o nějakém vynikajícím qawwali z Pákistánu připomínala spíš rébus než pobídku ke koupi.

Vydavatelé následně za pouhých tři tisíce liber zaplatili reklamní kampaň. Netrvalo dlouho a termín se v obchodech, v médiích a na hudební scéně ujal. Vznikly festivaly world music, specializované magazíny, rádiové pořady, spousta nových labelů a také žebříčky a ankety. Z world music se stal obecně používaný název pro hudbu, kterou šéfredaktor magazínu fRoots Ian Anderson trefně nazval lokální hudbou odjinud. Zpěvak Peter Gabriel založil dnes už legendární festival Womad a v roce 1991 Johannes Theurer v Berlíně uvedl rádiový Evropský žebříček world music. Mezi první přispěvatele patřil náš hudební publicista Petr Dorůžka, který mně o začátcích řekl: „V dané oblasti to byla průkopnická a velmi účinná platforma. Panel tvořilo zhruba 30 rozhlasových autorů z evropských zemí. Bylo to ještě před krizí hudebního průmyslu. Lidé kupovali CD a tím umožňovali vznik kvalitních a nekomerčních projektů jako třeba Buena Vista Social Club z roku 1995. Panel fungoval jako přímé propojení nezávislých labelů s lidmi, kteří tu hudbu vysílali a obešel tak dominantní roli gramofonových molochů. Výrazně pomohl desítkám neznámých umělců, aby se prosadili, třeba Zap Mama či Habib Koite. A též to byl záchranný pás pro rozhlasové pořady s okrajovými žánry, které vedly věčný boj s mainstreamem.

Později pak vznikl největší veletrh world music Womex a z world music se postupně stal termín stejně běžný a srozumitelný jako je třeba blues nebo jazz. V roce 1999 ale David Byrne z americké skupiny Talking Heads uveřejnil článek s názvem Proč nenávidím world music, ve kterém tvrdil, že tímto označením se nezápadní hudebníci zahánějí do ghetta a termín podporuje mnoho stereotypních kulturních asociací. Rozděluje prý hudebníky na my a oni, a nepřímo zdůrazňuje hegemonii západní hudby. Rozpoutal tím debatu, která se vede dodnes. Co myslel Byrne tím ghettem? Inu situaci, ke které opravdu došlo, nicméně která zpočátku neměla řešení. 

Pravdou je, že mnohým muzikantům kategorizace world music vadila, protože je v očích festivalových organizátorů, publicistů a v mediální sféře nespravedlivě diskalifikovala. I Afričané chtěli proniknout do velkých hitparád a nejen do těch specializovaných, a chtěli si zahrát na velkých festivalech. O ně ale nikdo nestál, protože je nikdo neznal. Festivaloví dramaturgové neměli tehdy ještě odvahu zařadit je do programu a vydavatelé nechtěli riskovat s neznámými jmény. A tak vedle sebe existovaly dvě party – poprocková hudební západní scéna a world music. 

Vše se ale postupně změnilo a dnes už je vše jinak. Žánrové hranice přestaly platit, navrch mají multižánrové festivaly, kde škatulky nikdo neřeší a už vůbec ne, jestli někdo patří do world music nebo ne. Proměnila se hudební publicistika. I renomovaná rocková média píší s uznáním o hudbě z Afriky, Asie nebo Blízkého východu, aniž by používala urážející označení typu exotika z třetího světa. Mezi respektované hvězdy dnes patří hudebníci beroucí si inspirace z mnoha hudebních kultur, jako třeba romské dechovky z Balkánu, rozpalující své dechy čímkoliv, co přijde pod ruku.

Tím, že námitky Davida Byrneho už dávno pozbyly platnosti, by se zdálo, že řeči okolo termínu world music skončily, ale musím vás zklamat. Debaty ohledně termínu a volání po jeho zrušení a nahrazení, ty probíhají dodnes a ke vší škodě je vedou především lidé mimo komunitu world music. 

Neznám žádnou jinou hudební scénu, která by stále čelila zpochybňování svého názvu a tím i své existenci, protože scénu world music tvoří přece její název,“ řekl mi Balasz Weyer z maďarské produkční organizace Hangveto, kterého známe například jako spolupracovníka showcase festivalu Czech Music Crossroads. Na veletrhu Womex, kam se každoročně sjíždí tři a půl tisíce delegátů z celého světa, bylo kdysi s humorem navrženo, aby každý, kdo se zeptá co je world music, byl hozený do kanálu. Tím byla na Womexu debata navždy uzavřena. Akce je dnes platformou pro hudbu z celého světa, kam už dávno pronikly i hudebníci z České republiky. Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava nebo Petr Dorůžka se stali jedním ze Sedmi samurajů, tedy členy každý rok pozměněné komise, která vybírá na Womex hudbu. Petr navíc obdržel i nejvyšší cenu veletrhu za celoživotní úsilí v propagaci world music. Napomohl zviditelnění české hudby, kterou v minulosti na Womexu reprezentovali třeba Tara Fuki, mezinárodní skupina Invisible World vedená naším kontrabasistou Tomášem Liškou, trio Ponk nebo naposledy písničkářka Bára Zmeková. 

Petr Bajza, hrdina Poláčkova románu Bylo nás pět, charakterizoval své kamarády slovy: „My hoši, co spolu chodíme a prožíváme všelijaká dobrodružství“. Podobně by se dala charakterizovat komunita world music, která si na veletrhu říká womexians. Jde o lidi, kteří vědí jaká hudba se pod označením world music skrývá, ale nepotřebují to rozpitvávat.

Jsou si vědomi, že jde o zastřešující termín bez nároku na dokonalé pojmenování hudebního ekosystému, zahrnující také úctu k publicistům, producentům, organizátorům festivalů a majitelům nezávislých labelů. Ti názvu world music vtiskli konkrétní náplň a svému snažení seznamovat posluchače s hudbou, o které neměli ani ponětí, zasvětili svůj život. Bez úmyslů ocejchovat world music známkou výjimečnosti v rámci světové hudební scény a podsouvat ji daleko vyšší humanistické a antirasistické cíle. 

Takže je termín world music, jak se nám snaží mnozí říct, opravdu zastaralý, mrtvý, rasistický, ponižující a zahánějící hudebníky do ghetta méněcenných? Australský novinář a tvůrce rádiového pořadu Global Village Roger Holdsworth mě během návštěvy v Ostravě parafrázoval spisovatele Lewise Carolla: „Slova znamenají to, jaký význam jsem si pro ně vybral.“ Takže když se podle Rogera někdo rozhodl otisknout do názvu world music své pomýlené představy, nikdo mu v tom nemůže zabránit. 

V loňském roce vyšel v britském Guardianu článek Název world music je mrtvý, přičemž ani jednou z něho nevyplynulo, čím ho nahradit. Tedy vlastně ano a k podobnému kroku se letos rozhodli organizátoři ceny Grammy, pro které je náhrada názvu global music za world music dokladem potřeby moderního a relevantního termínu zbaveného nařčení z kolonialismu. Což zní hrozně a nikdo neví, co tím organizátoři mysleli. Nahradit world music názvem global music? Nepřijde vám, že je to vlastně úplně to samé? A jak se u nás říká, vlk se nažral a koza zůstala celá. Korektní doba si, zdá se, vybírá svou daň, ačkoliv to nakonec vypadá na starou dobrou marketingovou taktiku přejmenovávat staré na nové, jen aby to přilákalo čerstvé posluchače. 

Nevěnuji žádnou pozornost tomu, co v Guardianu a jiných britských médiích píší o hudbě. Jsou posedlí trendy a vůbec neberou do úvahy kontexty,“ řekl mi Angel Romero, spoluzakladatel žebříčku Transglobal World Music Chart, do kterého už pět let také přispívám svými tipy ze zahraničí i z domova. A jsme u toho. Pokud český vydavatel pošle album například dua Tara Fuki, Tomáše Kočky, skupiny Braagas nebo Mariana Friedla do zahraničních mainstreamových vydavatelství a médií, málokdy mu vůbec odpoví, natož aby se albu dostalo nějaké pozornosti. Ale pošle-li ho lidem z Transglobálu nebo z Evropského žebříčku world music, má jistotu, že bude prozkoumáno renomovanými publicisty a skladby z něho zazní v mnoha světových rádiích. Tak to prostě chodí, a smiřme se s tím. A těžko říct, jestli se někdy dočkáme toho, že by se v tomhle směru showbyznys nějak změnil. Ten musí především generovat zisky a ty mu rozhodně nepřinesou neznámí hudebníci odkudsi z Čech a Moravy. Takže jaké ghetto? 

Každá nemainstreamová hudba s tím má podobné zkušenosti a lidé z těchto komunit se brání podobným způsobem, jako lidé z komunity world music. Těší se z hudby, kterou milují, rádi poslouchají a propagují a neřeší, jestli s jejich názvem má někdo problém.

Hudební publicistka, manažerka mnoha projektů a spoluzakladatelka Transglobal World Music Chart Araceli Tzigane mě k tomu řekla: „Cítím, že ta věčná diskuze ohledně názvu world music je užitečná jen lidem s velkým egem, kteří tím dávají najevo svou nadřazenost a chtějí nám vnutit své názory. Kašlu na lidi, co nás chtějí učit o něčem, čemu vůbec nerozumí.

O world music se říká mnoho věcí. Ale já tvrdím, ať si dáte hlavně pozor na to, kdo je říká, protože jde často o lidi, kteří hudebnímu vesmíru vůbec nerozumí. Dívají se na něho skrz prsty a podsouvají mu pravidla jdoucí proti jeho filosofii.

A vrátíme se k původnímu záměru názvu world music, tedy ke snadné orientaci v obchodech, dnes tedy spíš už v nabídce streamovacích firem. Vzpomínám, co mi k tomu řekl holandský kolega Willi Klopotek. „Představ si, že by ve veřejné knihovně zrušili všechny kategorie, protože někteří spisovatelé a vydavatelé by si stěžovali, že byli zařazeni do oddělení detektivek. Takže na ten popud by se vše v knihovně označilo za literaturu a bylo seřazeno podle autorů nebo abecedy. V takovém případě bych ti popřál jen spoustu zábavy.

A já jen dodávám, že o world music a úžasných příbězích, které tuto hudbu provázejí, budou i další díly podcastu Meltingpotu nazvaného Music Alarm. Ne všechny příběhy se vám budou líbit, nicméně vědět byste o nich měli, protože hudba má nejen pobavit, utěšit a rozplakat, ale i otevírat oči. Třeba uprchlická krize naplno nasvítila palčivý problém - žijeme sice v éře internetu, vzájemně se ale neznáme. A horší je, že poznávat se z mnoha důvodů, třeba z předsudečných obav z cizího, odmítáme. Nebo bojíme. Týká se to jak nás Středoevropanů, tak obyvatel vzdálených zemí.

Zatímco hudba sama o sobě nemůže potřít xenofobii, rasismus a diskriminaci, můžeme si být jisti, že poslech hudby cizích zemí vede nezbytně k hlubšímu respektu a uznání odlišných kultur," myslí si producent Jacob Edgar z labelu Cumbancha. A šéfredaktor magazínu Songlines Simon Broughton s ním souhlasí, když říká: „Jak praví jedno staré přísloví - nepřítel je prostě někdo, jehož příběh jste dosud neslyšeli.“ A já k tomu dodávám: „nebo někdo, jehož hudbu neznáte."

No a podcast Music Alarm se pokusí přispět k tomu, abychom se skrze hudbu lépe poznali a tím pádem zbavili zbytečných předsudků. Třeba i k názvu world music.