Když se probíráte encyklopedií rockových melancholiků, dříve či později narazíte na Tindersticks z britského Nottinghamu, garanty smutku urozeného původu s účinky opia. Už bezmála třicet let hrají smysly otevírající komorní rockovou hudbu, kterou posloucháme, abychom si připomněli, jak blbě jsme se občas cítili. Ponurost až k pláči, zanesená do melodramatického hlasu zpěváka a takřka výhradního textaře Stuarta A. Staplese, se v ní mísí s nadějným romantismem a něžnou krásou doznívající v tichu, během kterého prý mohou padat k zemi stromy, a stejně to neuslyšíme.
Tindersticks bývají často přirovnáváni k Nicku Caveovi, který na počátku jejich kariéry dobře odhadl sílu emočních, volně plynoucích skladeb se soundtrackovou náladou a vzal je s sebou na turné, pověsti kultovních rockových melancholiků, už dávno odstřižených od přímého srovnávání s kýmkoliv, ale Tindersticks docílili sami: bez podbízení se a myšlenek na masový úspěch. Vždycky totiž patřili spíš do koncertních sálů než na stadiony.
Číst víceNa žádné ceny nikdy nedosáhli, od roku 1991, kdy se z Asphalt Ribbons přejmenovali podle krabičky zápalek nalezené Staplesem na pláži v Řecku na Tindersticks, ale natočili mnoho kritikou ceněných alb a fanoušci je doslova zbožňují. Francouzská režisérka Claire Denis, které svou hudbou pomohli Tindersticks dotvořit osm filmů, je kdysi výstižně charakterizovala: „Podivná kombinace násilí a lyričnosti.“ Na těsném propojení své hudby s filmem ale Tindersticks pracovali i sami: ve videoklipech nebo naposled ve Staplesem režírovaném filmu Minute Bodies: The Intimate World of F. Percy Smith o průkopníkovi kinematografie. Skladby skupiny se objevily i v dalších filmech nebo televizních seriálech, třeba v Rodině Sopránů.
Za zmínku také stojí fakt, že Tindersticks mají blízký vztah k České republice, protože klávesista David Boulter žije s českou manželkou v Praze.
Předchozí album No Treasure But Hope natáčeli Tindersticks na řeckém ostrově Ithaka, proslaveném Homérovým eposem o králi Odysseovi. Podle Staplese tam zničehonic našli nový druh krásy, kterou předtím neviděli. A vizuálně básnivým videem doplněnou skladbu Pinky in Daylight máme brát jako jednoduchou milostnou píseň z komplikované doby.
Staples k tomu dodal: „Myslím si, že písně z nového alba jsou velmi zamyšlené. Je to přemítání třiapadesátiletého muže. Mám pocit, že jsem vyloučený a že nad tím nemám kontrolu. Ale kontrolu mám nad tím, jak k naší hudbě společně přistoupíme a co hledáme, když nahráváme album nebo vystupujeme. Myslím si, že právě v tuto chvíli je důležité být pokrokový."
A v tomhle duchu pokračovala skupina i na novince Distractions, natočené během lockdownu. Čím by se za uplynulých třicet let chtěla nejvíc pochlubit, představuje na kompilaci Past Imperfect - The Best of Tindersticks ’92 - ’21.