Účinkující 2021

The Lumineers

Spojené státy

Popoví folkrockeři z Denveru, kteří vědí, co chtějí říct, a mají pořád dost nápadů, jak to říct

Požehnáni psát písně s nakažlivými melodiemi a silnými texty připomínají, o čem písničkářství vždycky bylo: o důvěryhodném vyprávění příběhů. Přestože The Lumineers zpívají o bolestivých, často i tabuizovaných osobních tématech, našli ideální způsob, jak s nimi hladivě bavit a zároveň dráždit, aniž by přišli o pozornost masového publika a koncerty měnili v hudební svátek. Zpěvák a kytarista Wesley Schultz, bubeník Jeremiah Fraites a donedávna violoncellistka Neyla Pekarek, kterou nově vystřídala houslistka Lauren Jacobson, se totiž nikdy netočili v jednom kruhu a po právu získali nominace na Grammy, jejich velký fanoušek Barack Obama je dvakrát pozval do Bílého domu a U2 nebo Tomu Pettymu otevírali koncerty. Nadšeně byla přijata také skladba The Hanging Tree složená pro film Hunger Games.

S neúprosně chytlavým hitem Ho Hey, úspěšným všude, kde si dav rád společně zazpíval a zadupal „patřím k tobě, patříš ke mně zlato“, dobyli svět. Propadla mu rádia, letní mejdany roku 2012, reklama i televizní seriály. Kapela hit přirovnává k ledoborci, který jim s debutovým albem proklestil cestu na výsluní. Start jako blázen a stačilo pokračovat, jenomže přišlo donekonečna omílané přirovnání k Mumford and Sons a to na sebevědomí nikomu nepřidá. A navíc, jak řekl Wesley Schultz: „Je to určitě velká výzva nahrávat desky, které by měly neustále podobný ,kabát‘. Nechcete se určitě stát karikaturou sebe sama, toho, co děláte.“ 

The Lumineers se proto už s druhým albem Cleopatra rozhodli jít proti proudu podobně laděných folkrockových kapel a vydali se vlastní cestou. „Určitě by nás hodně štvalo, kdyby nás definoval tento žánr. Měli jsme pocit, jako by nám to zakrývalo slunce a že se z tohoto stínu musíme dostat. Jediným způsobem, jak z toho ven, bylo psát více písní, těch písní, které by lidé ocenili a milovali. Písně jako Ophelia, Cleopatra, Angela a Sleep on the Floor... To všechno jsou skladby, které nám pomohli zpět na slunce a spatřit denní světlo.

Na třetím albu se od bezstarostného folkrockování odstřihli nejradikálněji. Rozdělili ho na tři kapitoly, doplnili úchvatnými videoklipy Kevina Phillipse a v příběhu fiktivní rodiny a skrze osobní traumata, zahrnující smrt, empaticky a bez příkras reflektují téma alkoholické a drogové závislosti. „Zkusili jsme zpívat o věcech, které jsou pro nás důležité, které nás trápily. Pro mě je v tom, co děláme, prvek melancholie a smutku. Je třeba obrátit zrcadlo na sebe samé,“ vysvětlil bubeník Jeremiah Fraites.

Album produkoval Simone Felice z vynikající americké skupiny The Felice Brothers, kterou The Lumineers vždy obdivovali i z toho důvodu, že si definici úspěchu určovala sama a nevyhýbala se ani ostrým komentářům k éře prezidenta Trumpa. Vyjádřili se k ní také The Luminers: „Mám pocit, že to je vše, co máme. Nacházíme se v určitým způsobem temné době. Myslím si, že naděje a vášeň jsou to jediné, k čemu se nyní můžeme uchýlit. A připomínat si věci, pro které máme vášeň. Existuje hodně důvodů, proč se zlobit a rozčilovat, proto je důležité si připomínat ty věci, které z nás dělají lidské bytosti a které nás přibližují dalším lidem.

NenechTE si ujít
The Lumineers na Colours

Koupit vstupenku