Ruská odpověď na Gogol Bordello od divadelníků, romantiků, punkerů a milovníků Balkánu. Když jim to řeknete, nebudou se zlobit, jenom se připravte na to, že s The Hatters vstupujete do ještě bláznivějšího, hudebně zběsilejšího, šíleným humorem třaskajícího světa s obří balalajkou a se všemi známými i neznámými východními symboly, ve kterém je vlastně všechno možné, protože… zkrátka Ruský styl bez pravidel: všichni rádi pijeme a povídáme si!
Heslo Věčně mladý, věčně opilý také příliš nekoresponduje s předpoklady na výchovu mládeže a upozornění před většinou po milionech sledovaných videoklipů, že obsahují alkoholické scény, se v Rusku všichni smějí, až se za břicho popadají. Tedy všichni tak docela ne, když třeba v proudu vodky slyší rodáky z Petrohradu zpívat: „Hey! Kiss my ass, world! Here motherfucker Russia soul! Our country in deep shit! Yo! No future, no rich — this is Russia, bitch!“
Číst víceThe Hatters mají silnou oporu v režisérovi Emiru Kusturicovi, tvůrci několika jejich klipů, kterému připomínají cikánský tábor. Sedmičlennou sestavu s dvěma zpěvačkami vede Yuri Muzychenko, odkrývající, jak to všechno začalo a pokračovalo: „Potkali jsme se v divadle Lyceum a ukázalo se, že všichni jsme fanoušky balkánské muziky, Kusturici, Bregoviće a všeho ve stylu Guye Ritchieho. Takto jsme se shodli, co budeme hrát – i když v akustičtějším a vážnějším stylu, protože hlavní nástroje – housle a akordeon – určují podmínky.“
Poselství skupiny na rozdivočelých koncertech připomínajících souboj o to, kdo s koho, pochopí i ti, kdo nerozumí rusky: Don't Give a Fuck.