Sofia Kourtesis údajně navštívila jako svůj první koncert vystoupení hudebníka Manu Chao. Se svým hudebním hrdinou se pak o několik let později setkává pomocí samplu ve skladbě Estación Esperanza a společně s mantrou ¿Qué horas son, mi corazón? dává starému hitu zcela nový kontext a význam. Stejně jako když se hudebnice usazená v Berlíně rozhodla vzdát hold neurochirurgovi Peteru Vajkoczymu, kterého oslovila pro léčbu své nemocné matky.
Sofia Kourtesis chtěla za dob vysokoškolských studií natáčet filmy, obrazová řeč jí ale nebyla tak blízká, a tak se rozhodla své scénáře přenášet do audio stop. Díky tomu vznikají unikátní skladby, které ukazují, že i v taneční hudbě a klubovém prostředí mohou vzkvétat příběhy známé z běžného života. Jedna z raných Sofiiných skladeb se jmenuje Home Is Where I Can Dance a trefně vyjadřuje pocity a náměty, se kterými ve své hudbě producentka pracuje.