Autentickým padesátníkům s reálnými představami o životě a drsným humorem nelze podsunout anarchii Sex Pistols, na to až příliš dobře vědí, o čem a ke komu na oslavovaných albech mluví. Brexitem rozdělená britská společnost, vzestup krajní pravice, stoupající rasismus, nejistá budoucnost a dopad globálních problémů jim pořádně nabily kanón, přesto se pořád obracejí spíš směrem k lidem, pro které je „návštěva supermarketu něco jako výlet na Mars“ a nepřestává je štvát UK's 'work like fuck' culture. „Ten smutek a vztek nikdy nezmizí. Zůstane neustále ve vaší hudbě, protože se s tím setkáváte na ulici každý den. Vše míří k horšímu. Ti samí lidé jsou neustále stále tak odporní. Vztek oslovuje lidi.”
Není úplně jisté, z jakého důvodu mají u nás Sleaford Mods na posluchačských růžích ustláno, když tady nikdy nevystoupili a jsou naštvanými kritiky především britského systému. Možná za tím bude věčný obdiv k londýnským punkovým řvounům s levičáckým étosem a typická česká vlastnost fandit každému, kdo se s vrchností nemaže a politikům nevěří ani nos mezi ušima. O lecčems vypovídá i mimoňský distribuční název dokumentárního filmu Bunch of Kunst od německé režisérky Christine Frantz – u nás Banda sráčů od kumštu. A potvrzuje to také loňské album Spare Ribs, jedno z nejsyrovějších a nejlepších, které kdy dvojice natočila.
Kdo ví, každopádně Sleaford Mods zrovna tak milují v Německu, USA, Irsku, nebo dokonce v Austrálii, takže se nakonec bavíme o dalekonosnějším politicko-popkulturním fenoménu s vlivnými zastánci. Mark E. Smith o nich těsně před smrtí mluvil jako o „jediné dobré věci“. A třebaže Iggy Pop prohlásil, že se v přízvuku Jasona Williamsona ztrácí a ne všemu rozumí, přesto je hraje ve svém pořadu na rádiu BBC: „Miluji Sleaford Mods. Myslím si, že jsou nejdůvěryhodnější novou kapelou, která nespoléhá na použití starých zvyklostí, aby svoji hudbu udělali příjemnou.“