Poslední album Spare Ribs komentuje britskou politiku a katastrofálně nezvládnutý covid, ale žádné odpovědi nenabízí; zato otázky, před kterými se nelze schovat. Proto bylo označeno za mistrovské dílo a snad nejtrefněji ho popsal komik Stewart Lee: Bezmocný vztek, ve kterém je ale pořád místo pro trochu krásy.
Do zdánlivě monotonních elektro punkových rytmů chrlené provokující texty za hranicí přijatelné vulgarity s mocí naštvávat, rozhodně nepředstavují hudební ideál, a přece nottinghamské dvojici dnes naslouchá nejen Británie. Zpěvák, raper a textař Jason Williamson, který prý při koncertu připomíná Richarda III. při útoku vos, se s autorem hudby a producentem Andrewem Fearnen stali dalšími z řady nepravděpodobných punkových hrdinů vzešlých zezdola.
“Líbí se mi myšlenka být nerozumný. Rád říkám věci, které by mohly být předmětem kritiky. Samozřejmě kromě těch zřejmých věcí, které by se říkat určitě neměly - vůči menšinám, hlásat nenávist k ženám a podobně. Ale řada dalších věcí útočí na lidskou integritu, tak proč ne?,” říká Williamson.
Autentickým padesátníkům s reálnými představami o životě a drsným humorem nelze podsunout anarchii Sex Pistols. Na to až příliš dobře vědí, o čem a ke komu na oslavovaných albech mluví. Brexitem rozjitřená britská společnost, vzestup krajní pravice, stoupající rasismus, politický populismus, nejistá budoucnost a dopad globálních problémů jim pořádně nabily kanón. Přesto se pořád obracejí spíš směrem k lidem, pro které je „návštěva supermarketu něco jako výlet na Mars“. „Tenhle smutek a zlost nikdy nezmizí. Pořád to bude v tvojí hudbě přítomné. Protože jste tomu vystaveni na ulici každý den. Všechno se jen zhoršuje. Ti samí lidé jsou pořád stejně odpudiví. Tahle zlost mluví k lidem.”
Kapela vždy pečlivě váží, koho si pustí k tělu. Na album Spare Ribs si třeba pozvala zpěvačku Amy Taylor z australské skupiny Amyl and the Sniffers a po Prodigy se na podzim 2022 ve strhující skladbě Dirty Rat spojila s Orbital. A jasnou logiku dává, že se Williamson v roli kazatele Lazaruse mihl kultovním seriálem Peaky Blinders.
Není úplně jisté, z jakého důvodu mají u nás Sleaford Mods na posluchačských růžích ustláno, když tady nikdy nevystoupili a jsou naštvanými kritiky především britského systému. Možná za tím bude věčný obdiv k londýnským punkovým řvounům s levičkáckým étosem a typická česká vlastnost fandit každému, kdo se s vrchností nemaže a politiků nevěří ani nos mezi ušima. O lecčems vypovídá i mimoňský distribuční název dokumentárního filmu Bunch of Kunst od německé režisérky Christine Frantz – u nás Banda sráčů od kumštu.
Kdo ví, každopádně Sleaford Mods zrovna tak milují v Německu, USA, Irsku nebo dokonce v Austrálii, takže se nakonec bavíme o dalekonosnějším politicko-popkulturním fenoménu, s vlivnými zastánci. Mark E. Smith o nich těsně před smrtí mluvil jako o „the only good thing". A třebaže Iggy Pop prohlásil, že se v přízvuku Jasona Williamsona ztrácí a ne všemu rozumí, často je hraje ve svém pořadu na radiu BBC: “Sleaford Mods miluji. Myslím si, že jsou asi jednou z nejdůvěryhodnějších nových kapel, které nespoléhají na staré konvence, aby hudba zněla dobře.” A pozadu nezůstal ani producent Steve Albini: „Ruce nahoru, kdo si myslí, že Sleaford Mods jsou nejlepší kapelou na světě. Vy ostatní se prostě mýlíte.“