Na sklonku loňského roku proběhl jeden nepříliš sledovaný, ale o to zajímavější hudební návrat. Rány těla, dekadentní fantomové pražské klubové scény přelomu osmdesátých a devadesátých let, vydali po dlouhých dvaadvaceti letech nové album s příznačně zvoleným názvem Maybe It's Fantasy. Ano, je téměř neuvěřitelné, že jde o teprve druhou nahrávku skupiny založené již v roce 1986, Rány těla ale vždycky jeli svým vlastním tempem a nikdy si nenechali nic diktovat.
„Měli jsme vždycky svou představu, jak máme znít a jak se máme prezentovat,“ říká frontman skupiny Hank J. Mancini v nedávném rozhovoru pro Deník N a dodává: „Pro mě vždycky byla a je důležitá naprostá osobní tvůrčí svoboda bez tlaku z jiných stran a možná i jistá neúcta k autoritám. To se snažím tak nějak dodržovat až do současnosti.”
Rány těla v začátcích udávali jako své inspirační zdroje The Velvet Underground, Bauhaus nebo Joy Division, ale také domácí industriální projekty ze scény soustředěné okolo gurua Jardy Paláta. Právě ten je záhy seznámil s hudbou The Birthday Party, což se ukázalo jako zásadní. Berlínská scéna v čele s Nickem Cavem nebo Crime And The City Solution mladé skupině učarovala, ostatně jim byla v následných letech přílišná podobnost občas vytýkána. Tvorba skupiny posléze absorbovala také vlivy country, nové vlny nebo popu, úspěšné první období vyvrcholilo vystoupením na premiérovém českém koncertě Boba Dylana a zejména debutovým albem Polyester (1996). O rok později ale došlo k rozchodu, členové kapely se v dalších letech objevovali v různých projektech jako Kabaret Zlatá kozačka, Moimir Papalescu & The Nihilists, Bruno Ferrari nebo Kill the Dandies!, první vystoupení po dlouhé pauze proběhlo v roce 2007. Od té doby členové na svých výjimečných koncertech sporadicky prohlašovali, že je nové album na cestě. Ano, byli jsme varováni.
Maybe It's Fantasy navazuje na původní tvorbu kapely, ale zároveň ji uvádí do zcela nového kontextu a prostředí. Vlivy country, postpunku nebo industriálu jsou stále patrné, ale spolu s mazlivými ozvěnami soulu, trip hopu nebo r'n'b utvářejí podivuhodný zvukový amalgám, kterému nechybí napětí, energie ani obdivuhodně dotažená estetika a přitažlivost. „Ležérní tempa i energie a špína. Umění být romantik, který před dámou poklekne s růží v ústech, zároveň i frajer, který umí seknout a jít na hranu,“ píše se v recenzi v magazínu Full Moon, dojmy z povedeného alba ještě násobí euforické ovace z aktuálních koncertů. Rány těla stárnou jako výjimečná archivní vína, každý rok navíc znamená plnější chuť, výraznější buket a robustnější aroma. Navíc stále platí slova, která v roce 1990 pronesl zpěvák skupiny Jindřich Hoch pro jedno z prvních čísel magazínu Rock&Pop: „Slovo dekadence pro mě neznamená, jako pro mnohé jiné, pouze úpadek nebo špínu, ale cestu jak v podobných věcech najít onu krásu tragédie.“