Připomínka pro pamětníky a upozornění neznalým: jejich charismatický melodický rock na svém glancu ani po patnácti letech odmlčení nic neztratil. Takže: 10, 9, 8, 7........přivítejme Midnight Oil. Zpěváka Petera Garretta, holohlavého dlouhána tančícího jako derviš v křeči, bubeníka Roba Hirsta, kytaristu Martina Rotseyho, basáka Bonese Hillmana a klávesáka Jima Moginieho. Báječnou kapelu s mocným politickým étosem, pevnými názory a radikálním gesty představující černé svědomí nejen Austrálie.
Věkem patří Oils mezi rockové dinosaury, zato neústupnou myslí a nasazením strčí do kapsy daleko mladší skupiny a patnáct let zas není tak dlouhá doba, aby se na ně dalo zapomenout. Což snad ani nejde: kdo jednou slyšel skladby Forgotten Years, Blue Sky Mine, The Dead Heart nebo Beds Are Burning - světové hity jako blázen - z hlavy je nikdy nedostal a možná si dokonce vzpomene i na den a místo, kdy s ním poprvé zamávaly.
Uhrančivý melodický rock Oils spojili s ostrými společenskými, ekologickými a protiválečnými protesty. Cílenými akcemi dokázali “rockoví hlídací psi” byznysmeny a politiky znervóznit do té míry, že museli často přiznat: máme problém. Nebo se hanbou málem propadnout do země, jako třeba veřejnou omluvu odmítající australský premiér při slavnostním ceremoniálu olympijských her v Sydney, kdy Oils odehráli Beds are Burning a na černých oblecích jim svítil nápis Sorry.
”Jak můžeme tančit, jak se můžeme smát, když naše postele hoří. Přišel čas zaplatit,” zpívali, trvající na přesvědčení, že Austrálie zemi původním obyvatelů ukradla a chovala se k nim drastickým způsobem. V létě roku 1986 nasedli Oils do aut a rozjeli se s aboridžinskou kapelou Warumbi Band na turné do odlehlých aboridžinských oblastí: vystupovali na provizorních podiích pod noční oblohou a večer se s hostiteli choulili u ohňů. Po návratu natočili přelomové album Diesel and Dust, držící se přes dva roky v žebříčku, čímž překonalo obrovský úspěch alba 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1.
Třaskavou desku Blue Sky Mine pak Oils proslavili po světě partyzánskou akcí: protestní koncert proti ekologické katastrofě způsobené ropným tankerem Exxon Valdez odehráli na valníku před budovou Exxonu na Manhattanu. Jedna z nejdynamičtějších koncertních kapel své doby přitom dokázala uvést do souladu popularitu se svým přesvědčením. “Kapela bude v zásadě existovat v mikrokosmu, kde instinktivně pocítí, když ji někdo bude chtít koupit nebo prodávat jako zubní pastu. pak bychom toho nechali,” upozorňoval Hirst na vrcholu slávy Oils.
Konec v roce 2002 nepřišel z únavy ani ztráty síly, to jen Peter Garrett vstoupil do politiky: stal se nezávislým poslancem parlamentu a později ve dvou vládách ministrem životního a školství. Oils se od té doby objevili na veřejnosti jen vzácně, vždy při benefičních akcích: naposled v roce 2009 pro oběti obřích australských požárů. Zbývající členové se věnovali vlastním hudebním projektům. Garret z politiky odešel v roce 2013 a než loni vydal své první sólové album A Version of Now, skupina k nadšení fanoušků oznámila, že se vrací na koncertní pódia.