Čerstvé nominace na Mercury Prize a Brit Awards, a vlastně všechna předešlá ocenění, určitě představují měřítko nebývalého úspěchu, největší radost z nich ale určitě mají ti, kteří Kiwanuku prozřetelně zařadili do seznamu BBC Sounds Of 2012. S neomylnou bianco důvěrou v soulového zpěváka stavějícího na jedinečné identitě a boření stereotypů.
Když na to přijde, v Kiwanukovi s kytarou na krku totiž můžeme vidět songwritera, zahleděného do soulu, neofolku, blues, jazzu nebo artrockových kompozic. Otevřít druhé album Hate & Love deseti minutovou, pinkfloydovsky laděnou skladbou Cold Little Heart, navíc vyžaduje značné sebevědomí. Co ale chtít od Kiwanuky, schopnému říct razantní ne Kanye Westovi a odstřihnout se od mainstreamového retrosoulu.
Soulovým zpěvákem s ambicí stát se s příběhy obyčejných lidí průvodcem v neklidné době, cloumají přitom osobní pochybnosti, převedené ovšem do universálních obav z nedostatku lásky, tolerance a přemíry beznaděje a rasové diskriminace.
Číst více“I’m not fighting/But I’ve got something on my mind/Making me sad, making me mad,” zpívá Kiwanuka, narozený v západním Londýně imigrantům z Ugandy. Už na škole budil pozornost s kytarou a obdivem k Bobu Dylanovi, Nirvaně nebo Jimi Hendrixovi a namísto očekávaného R&B spolužákům na večírku zahrál Tears in Heaven od Erica Claptona. Teprve později objevil Marvina Gaye, Billa Witherse, Otise Reddinga a The Temptations. S debutem Home Again dosáhl v roce 2012 vrcholu britské hitparády, získal nominaci na Mercury Prize, předskakoval na turné Adele, do studia ho pozval Kanye West a přesto na Kiwanuku padl splín: “Ten druh úspěchu, který jsem měl, byl nějaký divný. Bylo to dobré, ale nebyl jsem jako Ben Howard nebo Jake Bugg, kteří třikrát vyprodali Brixton Academy. Měl jsem respekt, lidé mě tak nějak znají, ale připadal jsem si, že jsem pozadu.”
Umělecké a osobní strádání při natáčením druhého alba Hate & Love rozptýlil s pomocí amerického producenta Dangera Mouse (The Black Keys, Gorillaz, Beck). Kreativně na něm přesáhl hranice běžného soulu a i přes jeho hořkosladký a melancholický podtón si po právu a v té nejtěžší konkurenci řekl o dvě nominace na Brit Awards a Mercury Prize. Neil McCormick v The Telegraph v Kiwanukově hudbě slyší ještě něco navíc: “Mohla by to být politická hymna znevýhodněných v trubuletních časech, ale jejím základem je pocitová mantra komplexního britského hudebníka, která si říká o to, aby byla slyšena svým způsobem, která se staví za hudbu, která nepatří do žánrového ghetta.”