Jakoby po vás sáhla hudba z metafyzické dimenze, pro kterou se jen stěží hledají slova, takže si pomůžete symboly: postklasika, mysticismus, transcendence, hypnotismus, Terry Riley, Chopin, Nils Frahm nebo Peter Broderick. Kanadský klavírista, skladatel a filosof ukrajinského původu z životní nutnosti vyvinul v 70. letech jedinečný a naprosto bezprecedentní hráčský styl - continuous music.
Melnykem poeticky přiblíženým: „Když hraji, změním se v letícího orla, plavajícího delfína nebo běžícího geparda. Změním se v déšť, v mraky, do bravy nebes. Necítím více své prsty - žádné prsty neexistují, neexistuje ani tělo. Existuje pouze piano a já, jak spolu zpíváme.”
Číst víceAno, je skutečně považován za „nejrychlejšího klavíristu na světě“ a opravdu patří k rekordmanům v počtu za vteřinu odehraných not, ale to je pouze popkulturní zkratka; lákadlo připomínající svolávání publika do stanu s kouzelníkem. Klíčem k Melnykově continuous music není rychlost jako taková, ale neskutečná kontemplativní síla kompozic strhávající posluchače do proudu zvukomalebných repetitivních tónů, jejichž dozvuky a ozvěny usměrňuje sustain pedálem. Neobejde se bez improvizace: umožňuje mu prý, aby do jeho hudby vstoupily okamžité emoce. A rád čelí osobní výzvě: „Abyste mohli hrát na takto velký nástroj, propojte si ho s konečky prstů. Hrát jimi na piano je prostě jednou z nejúžasnějších věcí na této Zemi. Jde skutečně o extázi a zázrak. To je ta hlavní věc, kterou chci předat lidem.“
Své publikum našel tam, kde by čekal nejméně: protože jeho hudba nesedí do rámce klasiky a experimentátorům přijde příliš „harmonicky krásná“, Melnykovi propadli okolo roku 2007 mladí obdivovatelé neoklasiky labelů Erased Tapes a Unseen Worlds Records. Předtím strávil klasicky vzdělaný klavírista skoro čtyřicet let v ústraní zájmu a continuous music není výsledkem geniálního prozření. Když v 70. letech pracoval v pařížské opeře jako údržbář, a jak sám říká, doslova trpěl hladem a chudobou, požádala ho tanečnice a avantgardní choreografka Carolyn Carson, pohybující se jako „tygr, pavouk a pták najednou“ o doprovod, a v tu chvíli prý Melnyk našel svůj vlastní hudební vesmír.
Součást hlubokého koncertního zážitku představuje už jen pohled na koncentrovaného Melnyka splývajícího v extatickém rozpoložení s nástrojem, kdy se jeho duše prý mění ve zvuk a „prsty zmizí“. Zcela v koncích chápání se pak ocitnete, pokud doprovází sám sebe: rozuměj předtočenou nahrávku o ještě větší rychlosti. Ve čtyřiasedmdesáti letech vypadá jako Rasputin, postrádá však jeho maniakální povahu: během uvádění skladeb často přechází do filosofických úvah, ze kterých však vyklouzne kouzelně roztržitými gesty a vtipnými poznámkami.