Ambiciózní a nevšední hudba Laury Mvula přitom neodpovídá běžným soulovým, jazzovým a popovým standardům. Vzpírá se konvencím a drží posluchače v šachu souhrnem orchestrálního napětí, nepředvídatelně vzrušujících melodií, abstraktních textů a odvážně emancipovaných myšlenek.
V Guardianu to Alexis Petridis shrnul: “Někdy její skladby zněly jako pop ze slunečných 60. let, někdy jako gospel, a někdy zněly jako kdyby někdo nakrmil Swingle Singers koktejlem z halucinogenů a pak je šoupnul do zvukotěsné budky a řekl jim, aby hráli dále.”
Brilantní klavíristka Laura Mvula (po rodičích karibského původu) se hlásí k Nině Simone, avantgardním klasikům i Milesu Davisovi a zpívá o tom, že se nikdy nestane tím, čím bychom od ní chtěli. Během letošního čekání, jak dopadne s druhou nominací na Mercury Prize, na sebe vztáhla i slova Davida Bowieho: “Jeho hudba je připomínka toho, že by člověk měl zůstat sám sebou. Kdysi řekl - když se jako umělec pohybujete a vaše nohy se nedotýkají země, pak něco děláte dobře. Vždy byste se měli cítit drobet nepohodlně.”
Číst víceSeběvědomí jí nechybí, asi jako jejímu velkému vzoru, americké spisovatelce a černošské aktivistce Maya Angelou, tvrdící, že žádat o něco, co chcete, znamená být připraven to dostat. A to Laura Mvula rozhodně byla, přestože si prý pod návalem pozornosti a uznání připadala, ”jako by do ní vrazil autobus, velký autobus”.
Absolventce klasické kompozice na konzervatoři v Birminghamu trávící mládí v gospelových sborech, předpověděla nejprve úspěch anketa BBC Sound of 2013, po vydání debutu Sing to the Moon už ale Laura Mvula nestačila sbírat jedno ocenění za druhým. Opakující se nominace na Mercury Prize, Brit Awards, vítězství v MOBO Awards a Urban Music Awards a do toho další nominace v Ivor Novello Awards nebo BET Awards. Nádherně jímavou skladbou Little Girl Blue podtrhla naléhavost oscarového filmu 12 let v řetězech a zároveň dala najevo svůj nesmiřitelný postoj k rasismu.
Druhé, opět nesmírně úspěšné album The Dreaming Room, zastihlo nově do hola ostříhanou zpěvačku v náladě skladby Fenomenal Woman, inspirované textem Maya Angelou a radou “nebýt ženou přijatelnou pro všechny”. K čemuž ji dopomohli producent Troy Miller od Amy Winehouse a dva hudební velikáni: Nile Rodgers (Chic, David Bowie, Peter Gabriel) a spoluhráč Milese Davise, jazzový kytarista John Scofield. “Na dvacet minut jsem před ním oněměla. Nakonec mi musel říct: Miláčku, řekneš mi konečně, co mám hrát.”
Laura Mvula se tak definitivně stala jednou z nejvýraznějších hudebních osobností vyšlých v posledních letech z Velké Británie a do kopru šla všechna dosavadní přirovnání. I žánrová dělení: zazářila v Glastonbury, stejně jako na Womadu nebo s Angelique Kidjo a Whoopi Goldberg na londýnském koncertu pro jihoafrickou zpěvačku Miriam Makeba. “Lidé zpočátku většinou říkají, že neví, kam moji hudbu zařadit. Je to soul, je to jazz, má to prvky klasiky a je to jako otázka: ´Kdo jsi?´. Ale s druhou deskou The Dreaming Room mám pocit, jako bych svoji hudbu posunula ještě dále. Je na ní mnohem dynamičtější zvuk - používám syntetizátory a kytary. Jde mnohem více o experimentální hudbu, ale zároveň paradoxně mnohem kontrolovanější.”