K přesvědčení o jedné z nejvyhledávanějších britských folkových kapel přidali Holy Moly s novým albem Salem nečekaný dovětek: odteď zřejmě také jedna z nejtvrdších. “Trump a Brexit všechno změnily: Pandořina skříňka byla otevřena a příšery se derou ven. Salem má být metaforou pro nástup nebezpečné směsi strachu, nevědomosti a hysterie,” vysvětlila kapela přestup z pohodlné folkové akustické zóny k drsnějšímu rockovému zvuku a rozšíření kvartetu na sedmičlennou úderku s elektrickou kytarou, dechy a hromovou rytmikou.
Holy Moly & The Crackers z Newcastle - “bunch of wild gypsy troubadours” - si od roku 2012 vybudovali záviděníhodnou pověst strhující živé kapely shrnující směs folku, celtic rocku, ska, popu a Balkánu pod hodně volný název “gypsy folk band”. Při hledání nové hudební identity je nemáme chápat špatně, pořád jim jde o taneční nálož, akustika je ale při sdělování příběhů svázaných s dneškem stále víc omezovala a proto přidali rockové volume doprava, co to jen šlo. O pomoc a radu požádali leadři - zpěvák a kytarista Conrad Bird, zpívající houslistka Ruth Lyon a akordeonistka Rosie Bristow - indie rockového producenta Matta Terryho a ten v nich zaktivoval dosud ukrývanou vibrující divokost.
Číst více“Jsme starší, než když jsme začínali: poslední dva tři roky jsme byli vpodstatě neustále na turné, tak jsme drobet unavenější. Z hlediska naší tvorby už nedávalo smysl pořád psát dalš ía další folkové písně nebo skladby na party. Chtěl jsem něco těžšího a temnějšího,” vysvětlil změny Conrad Bird.
A co si představit pod tou metaforou? Kapela se třeba vrací k procesu v americkém, davovou hysterií posedlém městě Salem, kde na konci 17. století odsoudili k smrti dvě desítky lidí, převážně žen, obviněných z čarodějnictví a stovky dalších uvěznili. Soud byl sice později prohlášený za nezákonný, jenomže život nebožákům už nikdo nevrátil a podobně se to má podle Holy Moly se všemi neuváženými rozhodnutími. Jaké mají na mysli, vidíte ve videoklipu.
Skladba Hospital Beds převzatá od skupiny Cold War Kids má osobnější tón: Ruth ji hraje od chvíle, co jí lékaři diagnostikovali artritidu a částečně usedla na invalidní vozík. “Když jsem poprvé slyšela tuhle píseň, plakala jsem. Myslím, že to byl první krok ke smíření s faktem, že budu žít s degenerativní nemocí po zbytek života. Je to upřímná píseň, kterou miluju, nic neslibuje, ale také se dotýká toho, jak náhodný život jako nemocná osoba žijete: konverzace, které nakonec vedete, lidi, které nakonec potkáte. Někdy může být moje nemoc požehnání a tato píseň to zachycuje.”