Benjamin Clementine

Benjamin Clementine

21.7.2017 / 23:00 - 00:00
ArcelorMittal stage

V dobách, kdy bez elektroniky nedá každý druhý málem ani ránu, o postapokalyptických výlevech nemluvě, přijde do televizní show Later... with Jools Holland bosý chlap v dlouhém kabátě bez košile, sedne si ke klavíru a vroucným tenorem nás bez ohledu na trendy uvede do živoucího hudebního světa, na který jsme pro samý spěch málem zapomněli.

Tím zkoprnění z autentického originálu neskončilo: následovalo vítězství v Mercury Prize, francouzská obdoba Grammy a obrovský úspěch debutového alba At Least for Now, přivádějící v roce 2015 k úžasu většinu recenzentů. Pro buskera, svého času dokonce bezdomovce, a klavíristu samouka, tvrdícího, že zpívá jen, co upřímně cítí, velké zadostiučinění. Pro nás důkaz, že zázraky existují. 

Tisíckrát můžete číst zasvěcené přirovnání k Nině Simone, Antony and the Johnsons, Edith Piaf, Leonardu Cohenovi a jiným srdcerváčům, z nichž na nás jdou mrákoty, nakonec nám z toho vždycky vyjde ojedinělý, neméně uvěřitelný Benjamin Clementine, londýnský soulman s mocným, teatrálně procítěným, za každou cenu přesvědčivým hlasem nezapomenutelného kalibru. 

Na poezii klavíristy hlásícího se k minimalistovi Eriku Satiemu a romantickým klasikům nepasuje podfukářství, nesdírá z nás kůži falešnými emocemi a i kdybychom neznali jeho životní příběh, stejně bychom cítili, že s námi hraje férovou hru. Když si vypomáhá citacemi od Abrahama Lincolna, Jimiho Hendrixe, Winstona Churchila, Williama Blakeho nebo pařížských šansoniérů, nedává na odiv literární sečtělost, myšlenky velikánů mu pomáhají spustit vichřici vlastních autobiografických úvah, “nestydatě osobních interpretací” prožitého - natvrdo na ulici nebo ve snech, při letu s anděly. “Písně jsou má křídla. Díky nim létám,” tvrdí Benjamin. 

Cenu Mercury Prize věnoval obětem pařížských atentátů, část peněz daroval potřebným v duchu textu: “Nikdy nezapomenu, že jsem vzešel z ničeho.” Nemá rád, když jeho příběh zastiňuje hudbu, bez něho by ale lidský obrázek zčistajasna slavného Benjamina Clementine nebyl úplný. Narodil se v londýnské čtvrti Edmonton v nábožensky přísné rodině původem z Ghany. Školu opustil v šestnácti a rodinu s Anglií o tři roky později, kdy za poslední peníze odjel do Paříže. S kytarou si vydělával na ulici, kde žil a zpíval, “jakoby šlo o stadion”. Čirou náhodou ho objevili hudební skauti z nezávislého francouzského labelu a v roce 2014 podepsal smlouvu s EMI. Pokračování Benjaminova příběhu po návratu do Londýna už znáte. Pro pořádek: do Paříže se vrátil, aby tu vyprodal slavnou Olympii. 

Vždy jsem byl nesmělý, ale pokaždé, když zpívám nebo hraji na pódiu, když hudba ze mě vychází, je to jediná věc, kterou mohu dát. Takže když si třeba někdo myslí, že jsem udělal na klavíru chybu, pro mě nějde o chybu. Je to, jak jsem to zamýšlel. Pod tímto si představuji sebedůvěru. Každý z nás má nějaké různé dovednosti, jen musíme najít cestu, jak sami sebe pozvednout,” říká o sobě devětadvacetiletý Benjamin Clementine, přezdívaný občas Angličan z Paříže a kterému drží palce Björk i Paul McCartney.