Hudba, na kterou nemůže být nikdo připravený. A ti, kdo jejich společný koncert zažili, stojí před značným problémem: vysvětlit co viděli, spirituálně prožili a proč jim při odchodu ze sálu přišli dveře malé. Tak velkou hlavu z toho měli.
Světově proslulý izraelský kytarista Yonatan Gat by měl život jednodušší, kdyby mohl spoluhráče – bubeník Gal Lazer a basák Sergio Sayeg – požádat o to, co mají hrát. Jenomže to nejde: v improvizačním rauši, pohlcený okamžitým zvukovým experimentováním, to dopředu netuší ani on sám. „Od začátku hraji vždy uprostřed publika. Hodně improvizuji a chci mít od něho okamžitou vazbu. Když jsem mezi lidmi, cítím, jak dýchají a reagují. Dává mně to úžasnou výsadu rozhodnout se, jestli jim mám dát to, co by podle mě chtěli slyšet, nebo hrát to, co chci já.“
Hudbu považuje Gat za druh sdílené umělecké formy. Hranice žánrů, kultur a stylů jsou mu naprosto cizí už od dob, kdy s izraelskou skupinou Monotonix představovali tu nejhorší noční můru pro bezpečáky a požárníky klubů, ve kterých prováděli svou totálně sebedestruktivní rockovou show, která se občas neobešla bez sanitky. Rozpad Monotonix a odchod do New Yorku nebyla Gatova volba: na drtivé většině míst v Izraeli dostali úřední zákaz.
Bůh chaosu a hluku nad ním bděl i ve Státech, jen u toho už nehořelo. Okamžitě si získal pověst výjimečného, leč nepředvídatelného rockera, svérázně přemýšlejícího o hudbě budoucnosti: „Kdysi jsem někde četl, že jediným trendem v historii je konvergence - sbližování, což znamená, že věci se spojují. Myslím si, že hudební styly, které možná dnes vnímáme jako velmi vzdálené, se postupně spojí pod jednou střechou. A vzniknou tak nové postupy k hudbě, které si ani dnes nejsme schopni představit.”
Na loňském, nadšeně přijatém albu Universalists, jež je vyjádřením názoru, že krása universalistů spočívá v tom, že nemá cenu řešit co bylo dřív, jestli momentální improvizační nápad nebo autorská licence, na sebe navrstvil terénní nahrávky z archivu sběratele Alana Lomaxe, balijský gamelan, zpěváky z Mallorky, Americký smyčcový kvartet Antonína Dvořáka, kytarové šílenství a spirituální pow wow Algonkinů. Ty nejprve během jednoho koncertu vybídl, aby se k triu přidali. Dostalo se mu logicky rázné odpovědi: Nikdy. Už po první skladbě ale indiánští zpěváci neodolali, vzali bubny a skočili za ním do publika.
Slavnostní obřad pow wow, jehož puls určuje intenzivní tlučení do bubnů a unikátní druh zpěvu beze slov, představuje symbol kulturní jednoty a síly severoamerických indiánských národů. Indiáni věří v duchovní sepjetí s přírodou a na život a na smrt pohlížejí jako na nevyhnutelný kruh, proto se pow wow odehrává v kruhu. A v tom druhém, okolo The Eastern Medicine Singers z Rhode Island, dnes stojí Gatovo trio. A vy sledujete obřad, při kterém vám každý trhavý kytarový riff a úder do posvátného bubnu trhá doslova tělem.