Ifriqiyya Électrique

U alba Ruwâhîne si nejste dopředu jistí, jestli vás pohltí, natolik působí nabídka transcendentálního zážitku iracionálně, vypnout ho přesto nedokážete. I na koncertu se zprvu ošíváte a odmítáte zaujmout jakékoliv stanovisko, pak se propadnete do hlubiny znepokojující katarze a nastalé závěrečné ticho nakonec vlastně nenávidíte. Ohromující přesvědčivost umocňuje koncepce synchronizace hudebníků s promítaným dokumentárním záznamem autentického rituálu banga z města Tozeur: živé hlasy se prolínají s těmi z filmu, podobně se násobí také extatičtí perkusisté. A když baskytaristka Gianna Greco hrábne do strun, vrazit do vás vlak, zdaleka tolik nevyjeknete; přestože vás neustále neúprosně atakují elektronické beaty s kytarou Françoise Cambuzata prohnanou efektovými krabičkami.

Originální nápad nesupluje duchovní tranzovní tradici, nabízí pouze její postindustriální výklad za přímé účasti tří súfijských aktérů: Tarek Sultan, Yahya Chouchen a Youssef Ghazala s kovovými kastanětami karkabus a bubnem. Tvoří ústřední rytmickou linku a zpívají verše z koránu prolínané vyvoláváním léčivých duchů (ruwâhîne). 

Černošská komunita Banga z pouštního regionu Djerid, vyznávající kult súfijského světce Sidi Marzuqa, patří, podobně jako maročtí Gnawové, k potomkům černých otroků zavlečených do Maghrebu ze subsaharské Afriky. Zatímco jiný tuniský léčebný rituál stambeli se těší zájmu etnomuzikologů a turistů, banga si zachovává patinu dobře střeženého lokálního tajemství a když se Cambuzat vytasil s kamerami a záznamovou technikou, tvrdě narazil. Dokumentární film je proto výsledkem tříletého nenápadného natáčení na mobily.