Hédonická disco královna, futuristický androgyn, ikona queer, nelítostná filmová Bondgirl, umělecká múza Andy Warhola a Helmuta Newtona a jedna z nejkrásnějších a nejprovokativnějších žen 20. století. Zkrátka víc avatarský mýtus, než někdo z tohoto světa.
A pokud jde o její spektakulární koncertní show, kdy odzpívá všechny své hity a skoro pokaždé v jiném kostýmu, James Murphy od LCD Soundsystem v tom má jasno: “Pokud vám unikl koncert Grace Jones... od přátel, kteří tam byli, se dozvíte, že jste to fakt pokazili.”
Foto: Andrea Klarin.
Stárne, letos jí bude sedmdesát, na podléhání konvencím je ale prý pořád mladá: “Nežiji v minulosti. Nostalgie mě nezajímá. Žiji v přítomnosti a dívám se dopředu, do budoucnosti.” A když ústupky, tak nepatrné: namísto kokainu dává přednost červenému vínu. Bez ústřic se ovšem neobejde, lepší afrodiziakum podle svých slov nezná. Už během prvních společných tahů newyorskými disco kluby její kamarád Warhol v 80. letech dobře odhadl, co přijde: krásná černoška z Jamajky s excentrickým účesem si omotá okolo prstu ty nejlepší světové hudebníky, herce, režiséry, fotografy a módní návrháře. A protože dál dohlédnout nemohl, dořekněme to za něho otázkou: kde by dnes bez Grace Jones byly Annie Lennox, Santigold nebo Rihanna? “Je jako můj osobní Ježíš,” vyznala se z obdivu ke svému vzoru Lady Gaga.
Extravagantními kostýmy, mlžením ohledně sexuální identity a provokacemi proslula dávno předtím, než to přišlo do módy: do francouzského parlamentu s kamarádkami Jerry Hall a Jessicou Lange třeba nakráčela jako umělecký artefakt pouze s kostěným náramkem okolo krku. Grace Jones inspirovala mnoho lidí, ale málokdo s ní dokázal v divokosti udržet krok. Ani módní návrháři Lagerfeld, Versace nebo Armani; Rogera Mooreho, agenta 007 v bondovce A View to a Kill, děsila v roli May Day při natáčení i v civilu, drsňák Dolph Lundgren od ní po několikaletém vztahu raději utekl a ve filmu Conan the Destroyer si s ní užil i další bijec Arnold Schwarzenegger.....daleko víc o nevyzpytatelně intuitivní Grace Jones najdete v dokumentárním filmu Bloodlight and Bami nebo v knize I'll Never Write My Memoirs.
Se slavným francouzským návrhářem a designérem Jeanem-Paul Goudem, který Grace pomohl doladit extrémně originální a vyzývavý vizuální obraz, má syna Paola. “Začal jsem žárlit a přivlastňovat si postavu, kterou jsem skrze ni vytvořil. Více než ji jako skutečnou osobu. Stal se z ní silný zdroj energie s androgynním sex appealem a zuřivým zábleskem v očích,” řekl Goude. Inspirace Grace čerpala i od Keitha Haringa nebo Basquiata a čert ví, co předcházelo jejímu snu koncertovat ve vesmíru s kamarády Michaelem Jacksonem a Davidem Bowiem. Když v televizní show zmlátila moderátora Russella Hartyho, protože jí nevěnoval pozornost, omluvila to špatným kokainem...
“Grace Jones ztělesňovala archetyp - panovačnou silnou ženskou postavu, která mění svoji formu, a zároveň byla mistryní popu - tak revoluční, že byla odsouzena k napodobování,” popsali ženu patřící vždy víc do uměleckého undergroundu než na scénu nablýskaného popu, jehož stereotypům se bránila. Hudbu Grace Jones definují zvukové inovace, provokativní texty a neohrožené experimenty. Na albech dokázala z pozice disko královny přejít k nové vlně, funky a reggae. Jako jedna z mála zpěvaček dokázala zpívat skladby Iggy Popa, Roxy Music, The Pretenders, tango Astora Piazzolly nebo francouzský šanson, aniž by to vypadalo divně. Spolupracovala s Davidem Gilmourem, Trickym, Trevorem Hornem, Brianem Enem a Davidem Bowiem. A zájem o Grace Jones neustává: na loňské album Humanz si ji přizvali Gorillaz.
“Ona je chameleonem s extravagantními náladami a šarmem tak silným, že máte strach, aby vám nespálil řasy, kdybyste se moc přiblížili,” tvrdí se o Grace Jones, což vysvětluje její přetrvávající pozici nekompromisně originální a vlivné ikony globální popkultury.