Když Alireza Ghorbani na veletrhu Womex dozpíval, sál nejprve v tichém úžasu povstal, pak vytryskly slzy, ozval se mohutný potlesk a mnozí si tiskli ruku na srdce. Silnějšího emočního gesta nebyli v tu chvíli schopni. A tak se to má všude, kam nejvelebenější žijící zpěvák klasické perské hudby zavítá.
Poslouchat Alireza ve vytržení zpívat milostné verše mystického perského básníka Jellaludina Rumiho, znamená dostat se do stavu, kdy nepochybujete, že “v království duše se nacházejí nebesa, vládnoucí nebesy tohoto světa“. Ačkoliv perštině nerozumíme, necháváme se vést podmanivě vznešeným hlasem, měnícím se v kontemplativního průvodce poetických vyznání, jejichž platnost od 12. století nepozbyla pravdivosti. Alireza ovládá nejvzácnější vokální techniky íránské klasické hudby radif a balad tasnif, včetně nenapodobitelné improvizace a úchvatného způsobu jódlování, nazývaného tahrir.
Číst víceVůbec, ani na chvíli, nepřemýšlejte o staré nezáživné hudbě, které se posluchači obloukem vyhýbají z obav, že by na koncertu nudou usnuli. To spíš v uhranutí oněmíte. Přestože melodie a verše pocházejí často až ze středověku, s Alirezovým hlasem a jiskřivým doprovodem mistrovských hráčů se ocitáte v tady a teď. Alireza respektuje autentické tradice, nepředstavují pro něho ale posvátnou relikvii a dokáže je vystavit čerstvé energii. Jedinečně využívá gravitace mezi klasikou a otevřeností k novým výzvám: v posledních letech natáčí velmi inovativní alba, zahrnující skladby fenomenálního hráče na svislé housle kamanche Samana Samimiho a verše současných básníků. S malými skupinami nebo početnými orchestry, je Alireza vždy koncentrovaný na vytvoření nezapomenutelného posluchačského zážitku.
Tradiční íránská hudba radif představuje souhrn modů a melodií předávaných z generace na generaci ústním podáním: velcí mistři učí své studenty zvládat výsostné starobylé umění a tím ho pomáhají zachovávat při životě. Radif byl v roce 2009 i z toho důvodu zařazen na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Alireza se narodil v turbulentní době: když mu bylo pět let, proběhla v Íránu islámská revoluce, dramaticky měnící v roce 1979 společnost. Svrženého šáha Pahlavího nahradili islámští duchovní ajatolláhové, řídící zemi doposud. Zpočátku hodlali zakázat hudbu - dílo ďábla - úplně, nakonec povolili tradiční instrumentální verzi doprovázející zpěv veršů z Koránu. Jiné básně, především súfijské, považovali za nepřípustné a přestože ze svého radikalismu postupně ustoupili, problémy s poezií mají nadále. Popmusic a rock samozřejmě podléhají tuhé a nekompromisní náboženské kontrole: v tomhle směru ajatolláhové neustoupili ani o píď. Když Alireza zpívá milostné verše Rumiho nebo významné básnířky Forugh Farrokhzad (tragicky zemřela v roce 1967) vůli ajatolláhů se vlastně protiví. Stejně tak pokud na albech nebo zahraničních koncertech společně vystupuje se ženami - to je v Íránu dodnes na veřejnosti zakázané.