Účinkující
Orquesta Típica Fernández Fierro (Argentina)
Dvanáctičlenný orchestr z Buenos Aires řazený mezi největší současné revolucionáře tanga. Tango s punkovým přístupem. Tango nebo smrt!
Když vizáží besídka pankáčů, metalistů, holohlavců a dredařů dohrála na loňském veletrhu WOMEX, napsali na druhý den v tisku: „Pokud má přijít ohlašovaný konec světa, právě jsme slyšeli jeho ďábelsky dekadentní funebrmarš."
Ze všeho nejdřív je vystoupení Orquesta Típica pastvou pro oči: čtyři na židlemi levitující hráči na knoflíkovou tahací harmoniku bandoneon nafukující měchy celým tělem, v popředí elegantně vyšvihnutý, chraptivě zpívající Chino Laborde, vedle bouřící klavírista a za nimi, v druhé linii „les rock´n´rollových smyčců", vše nasvíceno údernou světelnou show.
Tohle bující punkové tango ovšem nemá nic společného s efektní extravagancí, dokazuje pouze, co se stane, když se dávné tradice chopí rockeři z undergroundu. „Poslouchali jsme slavný tango orchestr klavíristy Osvaldo Pugliese a mysleli na to, jak by jeho nablýskanost zněla společně s Nirvanou."
Orquesta Típica bortí romantické představy o módním tangu -„krásné hudbě přinášející pocit uspokojení a příjemného uvolnění" - a připomínají, kde se narodilo: na počátku 19. století v přístavních nevěstincích jihoamerického zálivu Rio de la Plata s argentinským městem Buenos Aires na jedné straně a uruguayským Montevideo na protější. Odtud se melanchonická hudba předměstské spodiny, kriminálníků, drogových dealerů a evropských přistěhovalců bez naděje na lepší vyhlídky přenesla ve formě zakázaného ovoce do Paříže. Pro svou sexuální nevázanost a původ se sice tango okamžitě ocitlo v klatbě katolické církve a německého císaře, ani ti ovšem nezabránili, aby se ze salónů pařížské smetánky rozšířilo po celém světě a proměnilo v hudební žánr a sofistikovaný tanec, vzdálený ovšem dobám, kdy opilí přístavní dělníci bojovali na parketě tančíren milonga s noži o jedinou volnou prostitutku.
Tango představuje hudebního křížence jihoamerických, afrických a evropských vlivů. Argentinský hráč na bandoneon Astor Piazzolla ho přetransformoval v 60. letech do podoby umělecké podoby tango nuevo, hudby srovnatelné s klasikou, čímž si vysloužil nenávist od tradicionalistů, vzpomínajících na zlatou éru „starého dobrého tanga" ze 30. let reprezentovanou velkými orchestry. V Hollywoodu tango tehdy tančil Rodolfo Valentino a světové turné nesmrtelného argentinského zpěváka Carlose Gardela vzbuzovala stejné nadšení jako dnes Lady Gaga s Madonnou.
Orquestra Típica čerpají pro své skladby inspiraci jak z noblesních časů – jméno fiktivního Fernándeze Fierro má navodit dojem slavných kapelníků z minulosti - tak od Piazzolly. Orquesta Típica vnímání klasického tango orchestru radikálně mění od roku 2001. V době hluboké ekonomické krize Argentiny v Buenos Aires nejprve založili kolektivně vedený Club Atlético Fernández Fierro: „generační uměleckou platformu s jizvou na duši". Zanedlouho spustili také internetové Radio CAFF a v klubu organizují festival alternativního tanga.
„Důvodů pro CAFF jsme našli hodně: nespokojenost, naštvanost, pláč, revoluci. Jsou identické se vznikem rocku a punku a proto jsme mnohem víc než obyčejný tango orchestr."
V klubu financovaném z koncertů a vydávání alb vystupují, pokud nejsou na často předem beznadějně vyprodaných turné každý týden. „Hrajeme tango a tradiční skladby 40. let způsobem jak se cítíme dnes. Máme tvrdý agresivní zvuk, ale bez ztráty respektu k žánru. Baví nás reggae, rock, punk, hip hop a nezávislost a svobodu." Potvrzují tím slova spisovatele Jorge Luise Borgese: "Tango je hudba, co si s vámi udělá, co si jen zamane."
Orchestr vydal čtyři úspěšná alba a argentinský režisér Nicolas Entel s ním natočil v roce 2006 na mnoha festivalech oceněný dokumentární film Orquesta Típica: Tango or Death.
V témže roce, kdy se v Argentině konal summit amerických států o vytvoření zóny volného obchodu provázené ostrými protesty proti americké politice, natočili Orquesta Típica s Manu Chao, Ojos de Brujo, Amparanoia a další skupinami americkému presidentovi Georgi Bushovi na památku kompilační desku, kterou si doma určitě nikdy nepustil: A Bush no le va a gustar (Bush isn't going to like it).
Do Ostravy přivezou Orquesta Típica právě dokončované páté album.
Kdy, kde?
Foto
