Ten „záskok“ za Björk se odehrál v roce 2002, když režisér Peter Jackson točil film Pán prstenů: Dvě věže. Největší hvězdu islandské hudby měl domluvenou na nazpívání Glumovy písně, ovšem Björk otěhotněla a svůj part nemohla natočit. Místo ní produkce našla právě Emilíanu Torrini. Ta zrovna v té době měla třetím rokem na trhu svoje první mezinárodně vydané album Love in the Time of Science, jež vzal pod svá křídla label One Little Indian. Shodou okolností ten samý, u něhož vydává od začátku své sólové kariéry svá alba také Björk.
Co tomu všemu u Emilíany Torrini předcházelo? Od dětství sborový zpěv, studium klasické hudby a také krátké členství v islandské elektronické skupině GusGus, s níž v roce 1997 nazpívala debutové album. Ale i dvě sólové desky (dnes raritní, protože vyšly jen na rodném ostrově), na nichž v křehkých akustických úpravách zpívá převážně převzaté písně nebývale širokého autorského okruhu: Vana Morrisona, Lionela Richieho, The Velvet Underground, Stevieho Wondera nebo Toma Waitse.
Zlom nastal v roce 1999 s uvedenou deskou Love in the Time of Science, kterou produkoval Roland Orzabal z Tears For Fears. Ten na ni přispěl i autorsky a zvukově ji navíc vyladil do trip hopu. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a otevřel zpěvačce dveře k novému labelu Rough Trade Records. Ten se i díky zpěvaččině spolupráci s producentem Dannym Careyem, který se projevil jako odborník na vyvinutí stylu pohybujícího se na pomezí elektroniky a akustických nástrojů, stal na dlouhou dobu její typickou značkou.
Protože ale Emilíana Torrini nepatří k umělcům, kteří by dlouho zůstávali na jednom místě, uchýlila se časem ke dvěma dalším mimořádně podnětným a vzájemně rozdílným kooperacím. Jednak s kanadským DJ Kidem Koalou, jenž představuje jednoho z nejoriginálnějších tvůrců svého druhu, jednak s belgickou kapelou The Colorist Orchestra, s níž po řadě úspěšných a na albu zachycených živých koncertů stvořila ve studiu zatím poslední album Racing the Storm, které vyšlo loni. Podle mnohých zatím nejlepší v kariéře.