Colours of Ostrava 2011
Sam Karpienia (Francie)
Jak zní hudba Provence, kdyby ji hráli Sonic Youth?
Zpěvák, hudebník a skladatel Sam Karpienia by mohl být klidně nástupcem kteréhokoliv středověkého trubadura z francouzské Provence, i ta mandola by tomu odpovídala, nebýt toho, že ji zapojil do zásuvky a s kolegou Danielem Gaglionem a perkusistou Mathieu Goustem připomínají Sonic Youth křížené se Speed Caravan.
Při projíždění Provence vás neodbytně pronásleduje pocit, že to co tu kolem sebe vidíte a vnímáte, všechny ty nevyřčené otázky visící ve vzduchu naplněném vůní moře, vlastně nemá se zbytkem Francie nic společného. Brzy vám dojde, že trubadúrské, kulturně nesmírně vyspělé území Okcitánie, jehož část se tady ve středověku rozprostírala, vlastně nikdy nezaniklo. Existuje dál v myslích Provensálců ve formě pozitivního vnímání kosmopolitismu, národnostní a náboženské tolerance a dávné historie. A pokud hledáme spojující kulturní symbol Provence, logicky se jím stane okcitánština neboli jazyk oc.
Zatímco centrálními pařížskými úřady ponižované a vysmívané Bretani vtiskl novou hrdost Alan Stivell, Provence a okcitánštinu životadárně pozdvihuje od poloviny 80. let velmi agilní hudební scéna v přístavu Marseille nakažlivou fascinací starobylou kulturou.
Skupiny Massilia Sound System, Watcha Clan, Kanjar Oc, Dupain, Lo Cor de la Plana, Moussu T e lei Jovents nebo La Talvera ale nemají žádné národně obrozenecké ambice stavějící na folklorním manýrismu. Všechny do jedné sice zpívají převážně v okcitánštině, nicméně hudbu z Provence originálně v duchu tradiční přístavní otevřenosti nechaly splynout s hip hopem, technem, reggae, flamenkem, cikánskou rumbou, nedalekou severní Afrikou a samosebou hudebními tradicemi Středomoří.
Karpienia s Gaglionem patří k veteránům marseillského okcitánského vzedmutí: společně hráli v elektroakustických Dupain, mixu Manu Chao a Rachida Tahy. Karpienia předtím založil explozivní kapelu Kanjar Oc (na Colours vystoupila v roce 2004) a s Manu Theronem, vedoucím vokálního sboru Lo Cor de la Plana krátce působil v duu Gancha Empega.
Je až k neuvěření, že tak nespoutaně hutného zvuku, přecházejícího místy do rockového orgasmu budícího dojem elektrotechna Sam s Danielem v současnosti docílili skutečně výhradně s dvěmi mandolami napojenými na kytarové efekty a vynalézavě subtilním bubnováním (pravda také občas spoléhajícího na elektroniku). To je ale pouze jedna část posledního alba Extatic Malancòni. To, z čeho na vás půjdou mrákoty, představuje Samův hlas: vroucně surový, chraplavě řezající jako nůž a palčivě naléhavý. Sbíhají se v něm emoce andaluského flamenca cante jondo, muezzínství, baladičnost řecké rembetiky a napětí pákistánských qawwali. Většinu skladeb zachovávajících si provensálskou a středomořskou identitu napsal sám, včetně textů v nichž křik patriotské vzpoury, hrdou radost a divokou touhu střídá milostná tématika a podivné úvahy poskládané z fragmentů dadaistické poezie francouzského básníka rumunsko-židovského původu Tristiana Tzara.
Foto
