Znalosti o vývoji uhelných slojí získané při hornické činnosti na okolních dolech Antonín, Karolina a Šalamoun prokazovaly, že uhelné sloje jsou vyvinuty od Moravské Ostravy dále na jih směrem k Vítkovickým železárnám. Proto byly v blízkosti železáren v roce 1851 vyhloubeny dva vyhledávací vrty, které byly pozitivní s nálezy uhelných slojí. Na jejich základě byl na pomezí Moravské Ostravy a Vítkovic v tzv. Františkově údolí založen nový důl, který dostal název Hlubina. V roce 1852 začalo současně hloubení dvou jam vedle sebe, což bylo v té době technickou označovanou v hornické praxi po dlouhou dobu jako dvojitá jáma. Jámy vztažná a větrní byly vyhloubeny ve vzdálenosti 24m od sebe.
Těžní jáma č. 1 byla v letech 1852–1857 vyhloubena až pod 4. patro do hloubky 24 m. Větrní jáma Hlubina 1 byla v letech 1854–1856 vyhloubena pod úroveň 2. patra do hloubky 155 m. První těžba z otvírek byla vytěžena jámou v roce 1857, pravidelná těžba začala v roce 1863. Mezi dolem Hlubina a vysokými pecemi Vítkovických železáren byla vybudována koksovna. Tím vznikl ojedinělý komplex, od těžby uhlí přes úpravnu, výrobu koksu až k výrobě surového železa. Spojení mezi jednotlivými částmi výroby zajišťovaly pásové dopravníky, zavážecí zařízení a dopravní mosty. Na žádném jiném místě nenajdete pohromadě celou tuto proceduru. Uhlí bylo do ostatních železáren v Evropě vždy dováženo. V roce 1873 se spojil bankovní dům Rotschildů se společenstvím bratří Gutmannů a vzniká Vítkovické horní a hutní těžířstvo. V roce 1878 proběhla první rekonstrukce dolu a modernizace zařízení. Další rekonstrukce proběhla na dole v letech 1888 až 1896. Na těžní jámě byl postaven nový těžní stroj systému Vítkovické železárny. S tímto těžním zařízením bylo v r. 1895 dosaženo rekordní těžby. Bylo vytěženo 38 221 032,3 tun uhlí, tím bylo dosaženo největší těžby jedním těžním strojem v bývalém Rakousku-Uhersku. V roce 1892 byla rekonstruována těžní jáma po celé hloubce a nad ní postaveny nová těžní věž železné konstrukce. V této době se Vítkovické horní a hutní těžířstvo velice rychle rozvíjí – vzniká Žofínská huť (Karolína), vyrábějí se důlní stroje, byla uvedena do provozu ocelárna, šamotárna, kovárna. Železárny již mají cca 9 000 zaměstnanců. Při další přestavbě byla větrní jáma Hlubina 1 v letech 1901–1902 prohloubena na konečnou hloubku 218,4 m a v roce 1907 dosavadní ventilátory nahrazeny novými systémy Cappel dodanými Vítkovickými železárnami.
V roce 1903 bylo postaveno u jámy zaplavovací zařízení pro zakládání porubů. Bylo to první zaplavovací zařízení postavené v OKR. V té době měly kromě ostravskokarvinských dolů železárny také rudné doly v Kotrbaších a důl Freja ve Švédsku. V květnu 1921 byl proveden slavnostní výkop pro novou těžní jámu číslo 2, která měla v průměru 6,1 metrů.
V září 1924 bylo v jámě dosaženo úrovně 7. patra a hloubky 463,12 m. Byl instalován unikátní parní těžní stroj o výkonu 3200ks, výrobek a chlouba vítkovických železáren, v té době největší ve střední Evropě. Byla postavena ocelová těžní věž vysoká 49,80 m, která je dnes prohlášena za kulturní památku ČR. V listopadu 1931 byl k dolu Hlubina přiřazen i důl Šalomoun, kterému patřil i důl Karolina. Těžba novou jámou započala 4. 9. 1924. V roce 1924 byla uvedena do provozu také nová strojovna a úpravna, kterou můžeme ještě dnes navštívit. Původní těžní jáma č. 1 byla po přestavbě přebudována na větrnou a stará větrná jáma byla zrušena. Stará jámová budova byla upravena na kompresorovnu. V letech 1931 a 1932 byla jáma č. 2 prohloubena a dosáhla hloubky 586,43 m na úroveň osmého patra. Období nacistické okupace se vyznačovalo úsilím o maximální těžbu. Za použití všech možných prostředků bylo v letech 1942–1944 dosaženo těžby na dole Hlubina více než 800 tisíc tun za rok. Během okupace se důl Hlubina přejmenoval na Tiefbauschacht. Jáma č. 2 byla prohloubena až do 10. patra do hloubky 783 metrů. Po druhé světové válce byla Hlubina znárodněna a začleněna do národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly. V roce 1946 došlo k přejmenování dolu na důl Bohumil Laušman, ale po změně politických poměrů se v roce 1949 důl vrátil k původnímu jménu důl Hlubina. V roce 1958 došlo ke sloučení dolu Hlubina s dolem Jeremenko v jeden národní podnik. V létech 1957–1961 se prohloubila výdušná jáma č.1 na konečnou hloubku 796,6 m. a těžní jáma č. 2 na konečnou hloubku 1022,6 m. Parní těžní stroj na tuto hloubku již nestačil a proto byl nahrazen v roce 1974 elektrickým těžním strojem KOEPE 6008. Důlně geologické podmínky na dole Hlubina byly obtížné a od vydobytí slojí Jakloveckých vrstev koncem 50. let se stále zhoršovaly.
Dobývání pak postupovalo rychle do hloubky. Z hloubky 300–400 m na počátku 50. let se v 80. letech dobývání dostalo do hloubky přes 1000 m. A tak těžba byla utlumena a pak zcela ukončena. Poslední vůz uhlí s datem 30. 6. 1992 je uložen v hornickém muzeu. Těžní i vzdušná jáma byly zasypány v letech 1995–96, demontován byl těžní stroj, kompresory a ostatní povrchová zařízení. Za dobu svého trvání vytěžil důl Hlubina 47 160 mil. tun uhlí.